I was raised to face any challenge. - Louie Zamperini

Schizofrenní podívaná

čtvrtek 16. listopadu 2017

Propleteni nekonečnem ztracenosti
klopýtáme v hranicích živého plotu,
srdce sevřené v bezvýchodnosti
prchá z hrudi, bortí mysli něhu.

Tápeme ve tmě řinčení ticha,
hledáme cíle v roušce neviditelna.
Slyšíme zvuky, křupe nám mícha?
Zní naše halucinace smrtelná.

Labyrint ve mně, zmatenost
co nosím schovanou v úsměvech dní,
kdy tvářím se, že chovám světa cnost
a moje mysl při tom o východu sní.

Tápu tu sama, slepé uličky naráží
do těla z hadrů myslí poskládaného.
Tlumí se hlasy, řvou, co dokáží,
jak ničí bytost, tvora nevinného.

Chodíme mezi stromy a lesy,
tenkou tou čarou se dostanem ven.
Vlevo či vpravo, rovně neb s nebesy
na směru domluvit se, než nastane den.

Tančíme v tekutém ztracenu bouří
myšlenek, co našeptávají dekády muk,
šeptají oči, smysly jimi mhouří
a z labyrintu ozývá se hladový hluk.

Nejsem tu sama, řinčí okolí
a řve, vříská a našeptává cíle.
Kudy se vydat, když člověk nezvolí
správný směr a našlapal už míle?

Ztracena sama v sobě začínám uprostřed
svého myšlení bíločerného, inkoustem
kreslím čáry, co svobodu vidí na dohled 
a vzdorují veškerým trpkostem.

Je nás tu více, vracíme do středu zpět
to nebohé tělo na šňůrkách loutky.
Trháme kousky, roubíkem hned
zastavíme o pomoc řvaní choutky.

Propleteni nekonečnem ztracenosti
mácháme tělo to v benzínu smutku,
škrtáme sirkou a v duchu smířlivosti
tvoru ukazujeme cestu krásnou vskutku.

Bludiště nacházím, sama tu jsem,
nemůžu dostat se ke svobodě, konec
co čeká tam, je prachsprostý sen,
co našeptává mi můj čirý lakomec.

Bludiště našla jsi, sama tu nejsi,
řekneme kudy jít, kampak se dát,
výraz v tvé tváři zdá se nám mdlejší,
nechce se děvence ubohé spát?

Labyrint tvůj je labyrint v nás,
nekonečná spleť hranic nepřekročitelných,
potřeba je rozum a klid, rozum a čas,
ten nemáš, jsi s radou nepřemožitelných.

Labyrint tvůj je labyrint v nás,
děsme se nestálosti jeho tvárnosti.
Děvče, na světě pro tebe není spás,
když motáme tě na hranici,
dívku – ach, tu nešťastnici,
dokola tu budem řvát,
neboj se nám mysl dát,
cesty ven již není k nalezení,
ani ven a ani ke spasení,
ty jsi my a my jsme ty,
propleteni nekonečnem ztracenosti.

Poznámka autorky:
Jedná se o soutěžní báseň Dne poezie roku 2017 s tématem Labyrint můj, labyrint v nás. Doufám, že se vám líbí. :) Obdržela 3. místo v rámci naší školy a jsem na to náležitě pyšná. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS