Zdravím!

Ano, dnes je to naposledy, co přidávám příspěvek v roce 2015. Chtěla bych tu s vámi projet několik milníků, které se staly jeho neodmyslitelnou součástí, trochu zavzpomínat a připravit vás na to, co nás čeká v následujících 366 dnech.

Milníky roku 2015

1. ledna - první a poslední pokus o recenzi, jednalo se o jednu z nejkrásnějších knížek, kterou jsem kdy měla možnost číst - Esej o tragédii

2. února - dostala jsem lístky na koncert One Direction, čímž se mi splnil jeden z největších snů ♥

25. března - Zayn opustil One Direction, čímž mi zlomil srdce, protože jsem doufala, že vydrží aspoň do mého koncertu

duben - zapojila jsem se do úžasně zábavné soutěže Duben Měsíc Drabble

22. května - dopsala jsem Chains, čímž jsem dokázala, že 50 kapitol není moc a že dopsání povídky není nemožné

10. června - konal se koncert One Direction, kde jsem konečně pocítila neutuchající lásku

27. června - konal se Utubering, kde se mi splnil trochu menší sen, potkala jsem Goga, Lucy, Atiho, FlyGuna, Expl0iteda a Martina Rotu

6. července - objevila jsem se u Goga ve videu (čas 4:44)

23. července - One Direction slavili 5 let od svého vzniku (a já slavila taky) :)

26. července - stala jsem se členkou projektu Ninja Wattpad Support a tím jsem se seznámila s úžasnou partou lidí

5. září - potkala jsem Martina Haricha, čímž jsem si splnila asi 2 roky starý sen

6. října - napsala jsem svojí prozatím nejlepší báseň s názvem Třetí říše

9. října - zamilovala jsem se do Louie Zamperiniho, který se stal mým hrdinou (film Unbroken)

10. října - navštívila jsem koncert Apocalypticy, kde jsem zjistila, jak moc obdivuji metal hraný na smyčce

8. listopadu - oslavila jsem své 16. narozeniny

21. listopadu - zjistila jsem, jak moc miluji Nicholase Sparkse a jeho příběhy

29. listopadu - vydala jsem prolog Albino boy, čímž jsem se vydala na cestu plnou barev

31. prosince - rozloučím se s rokem 2015

Stalo se toho vážně hodně, splnila se mi spousta snů, přečetla jsem spoustu knih, viděla ještě větší množství filmů, objevila nové hrdiny, od nějakých naopak upustila... Byl to rok plný změn a převratů, u One Direction bylo neustálé napětí, já sama nevěděla, jestli ještě dál nějak umělecky tvořit, nebo nechat místo jiným autorům. Zažila jsem pár hádek na Wattpadu, chtěla jsem přestat skládat básně, pak jsem se k tomu vrátila... A i tak jsem ráda za všechno, co se stalo, a ničeho nelituji.

Co nás čeká v roce 2016?

• dopsání Albino boy (v to z té největší hloubky svého srdce doufám)
• Duben Měsíc Drabble (do toho půjdu určitě, něco tak zábavného a kreativního si nenechám ujít)
• koncert Hollywood Undead (další z mých snů, navíc s V.I.P. vstupem a meet & greetem)
• splnění Knižní výzvy
• a spousta dalších věcí...

Knižní výzva 2015

Na tento rok jsem si stanovila hranici 40 knih, kterou jsem během prázdnin skrouhla na 20, protože jsem si byla jistá tím, že to nezvládnu. Nakonec se mi nepodařilo přečíst ani těch 20. Nepřijde mi to smutné, protože školy je nad hlavu a nemám moc času ani na kreativní tvoření, ovšem další rok se do této výzvy pustím s větší vervou a jsem si jistá, že svou hranici dokážu překonat.

Co jsem během roku 2015 přečetla?

1) Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy / Tim Burton
2) Střípky duší / Mary Lindsey
3) Smrtící polibek / Alice Moss
4) Esej o tragédii / Elizabeth LaBan
5) Mise / Allen Zadoff
6) Hrej tajně / Emma Hart
7) Hrej férově / Emma Hart
8) Divergence / Veronica Roth
9) Rudá jako rubín / Kerstin Gier
10) Ty / Caroline Kepnes
11) Girl Online / Zoe Sugg
12) Modrá jako safír / Kerstin Gier
13) Zelená jako smaragd / Kerstin Gier
14) Překroč svůj stín / Katie McGarry
15) Hrej vabank / Emma Hart
16) Zlodějka knih / Markus Zusak

Docela i chápu, proč jsem výzvu nezvládla. S nástupem na vyšší gympl jsem přestala mít čas, všechno se začalo chaoticky hromadit a já neměla tu sílu a chuť udělat si prostor. Navíc jsem se spíše orientovala na filmy (od kterých si koupím knihy a příští rok je určitě přečtu!), kterých jsem zhlédla snad nekonečno. Navíc jsem si v listopadu rozečetla 5 knih najednou, ale nějak jsem v prosinci přestala stíhat je všechny vnímat. Další rok to zvládnu, věřím si. :)

To by pro tenhle příspěvek a i pro tenhle rok bylo všechno, jsem moc ráda za všechny návštěvníky svého blogu, kteří se rozhodli, že ho poctí svou přítomností a věnují svůj drahocenný čas některému z mých děl či jen obyčejných příspěvků. Děkuji za podporu na Wattpadu, které se mi dostává požehnaně a díky které jsem nakonec úspěšně dopsala své zatím nejrozsáhlejší dílo. Děkuji všem, co se mnou byli v roce 2015 v kontaktu a jakýmsi milým způsobem mi změnili život.

Vám všem přeji šťastný Nový rok, hodně štěstí, lásky, pohody, básní, povídek, knížek, filmů, příběhů o válce, splněných přání... Hlavně, ať se máte senzačně a ať si to pořádně užijete.

Mám vás všechny moc ráda! ♥

S láskou,

NiallHoranAteMe Xx.

Albino boy - 1. Nedokončený obraz & 2. Čokoláda protkaná zlatem

Srdečně Vám třesu pravicí!

Dnes jsme se tu sešli, abychom ochutnali kousek z mého příběhu. Proč? Protože mi přijde, že je to zatím to nejlepší, co jsem kdy napsala. Pokud tedy nepočítám Chains, které jsem úspěšně dopsala asi po roce a půl. 50 kapitol plných myšlenek... A teď přichází tahle short story, která je plná barev. 

V tomhle příspěvku se dočtete cosi o tom, co to vlastně píšu, zakousnete se do prologu a následující kapitoly a možná, ale opravdu jen možná, se potom odeberete na Wattpad, abyste mohli 2 měsíce čekat na další kapitolu. Jdeme na to.

Nicholas Sparks

Nicholas Sparks - tenhle autor se mi provrtává vyhledávačem docela úctyhodnou dobu, přesto ještě žádnou jeho knížku nevlastním. Ale chtěla bych. A víc než jednu.

Ještě jsem bohužel neměla možnost seznámit se s jeho tvorbou osobně, ale zhlédla jsem pořádnou dávku zfilmovaných verzí jeho romantických příběhů. Projedu tu s vámi pár těch filmů, které mě uchvátily a donutily toužit po originále - tedy po knize.

1. Milý Johne

Tenhle příběh by se zdál vlastně docela obyčejný, jenže... Voják. To je něco, co mě nutí se danému příběhu věnovat, i kdyby byl sebehorší. Nejsem zrovna fanoušek Channinga Tatuma (a to hlavně z důvodu, že když se kdesi ptali na nejvíc sexy chlapa, devadesát procent holek volilo právě jeho), protože mi přijde trochu moc tuctovej a okoukanej. Ale tělo má pěkný, jen není moc stavěnej na romantický filmy plný vážnejch pohledů. Ale v Dear John... Představte si ho v uniformě. Nebo jako vojáka v boji. To bylo něco neskutečnýho. Ale teď trochu k příběhu, protože v knížce obrázky Channinga fakt nejsou. Téma se mi líbí a dávám mu deset z deseti (ne jedenáct, tak moc zase ne), Dopisy jsou neskutečně roztomilé a věřím, že z knížky na vás doslova dýchají. Příběh sám o sobě je strhující, jen mě trochu překvapil konec - protože u Sparkse jsem něco podobného nečekala. Ale vlastně to je možná i dobře. Každopádně tahle kniha rozhodně bude muset vyplnit místo v mé knihovně, protože jestli umřu bez toho, aniž bych ji přečetla, budu zřejmě muset do pekla. Jo, až tak moc si ji chci přečíst. A koukněte i na film. Věřím tomu, že kniha je mnohem lepší. Proto raději nejdřív čtěte.

2. Talisman

Tenhle film mě zpočátku moc nelákal, protože Zac Efron byl moje dětská láska, ale teď mu už zas tak moc nefandím. Jenže... Voják. Jo, zase. Původně jsem byla dost zvědavá, protože když si přečtete anotaci filmu, zní to docela zvláště a mě to upřímně ani nijak extrémně nelákalo (možná proto jsem si to nechala na konec týdne, čímž jsem si přivodila myšlenky honící se kolem 'Talismanu' po celý týden). První hodina filmu byla docela obyčejná, až na okamžiky, kdy se válčilo. (Pardon, ale bylo to prostě boží.) Zvláštní byl hlavně ten 'bod katastrofy', smím-li to tak nazvat, protože jsem úplně nepochopila, proč byla hlavní hrdinka na Zaca naštvaná. Ale stává se. Knížka rozhodně musí být úžasná, protože to, co jsem viděla, ztvárněno ve slovech, nemůže být jiné. Jen si představte to líčení boje a uprostřed knihy ta romantika... Neskutečně moc se těším na to, až budu moct okusit kouzlo tohoto příběhů. A opět bych vám doporučovala, pokud se hodláte mýma kecama řídit, abyste se nejprve nechali unášet psanou formou a filmem až potom, protože věřím tomu, že kniha bude tisíckrát (ne-li vícekrát) lepší. Není to sice nějaký extrémně strhující a nejromantičtější příběh, ale musím si to prostě přečíst.

3. Poslední píseň

 Na tohle jsem koukala dneska, když jsem si vyhledávala romantické filmy pro holky. Jo, někdy mě chytne i taková chvilka. A jsem moc ráda, že jsem na tohle narazila. Ani jsem nevěděla, že je to od Sparkse, ale když jsem to zjistila, měla jsem pocit, jako by mi jeho knížky byly souzené. Není to sice nějak extra speciální, ale ten film... Jo, možná se mi extrémně líbí, protože Liam Hemsworth je vážně sexy, ale rozhodně to není jenom kvůli němu. Já osobně miluju romantické žblebtíky, které končí dobře. Nebo se tak alespoň tváří. A tohle mému měřítku přesně odpovídá. Sice se na můj seznam nutně potřebných knížek dostala až dneska, ale i tak jí chci stejně tak moc jako třeba Milý Johne. Sice v knize Liam nebude, ale když si ho tam budu představovat... Nemůžu se dočkat. Film nebyl žádným zklamáním, ale jak už jsem zmínila výše, rozhodně bych vám doporučovala první knížku. Sice jsem sama tohle své doporučení porušila, ale to bude tím, že jsem se o těch příbězích dozvěděla právě díky filmům. A alespoň budu mít Liama v mysli, až budu číst. Alespoň nějakou výhodu to má. A knížek od Sparkse bude na mém seznamu ještě víc - nebo v to alespoň upřímně doufám.

Jestli jsem alespoň někoho z vás navnadila na nějaký z příběhů, pak si můžu poplácat po rameni. A jestli jsem vám alespoň přinesla do podvědomí nového autora, o kterém jste ještě neslyšeli, nebo jste alespoň nebyli seznámeni s jeho tvorbou, taky si prakticky budu moct říct, že účel byl splněn.

Třetí říše

Třetí říše prožívá královské uvítání, 

chudé oči Židů ani prosby nezachrání. 

Jedou pryč, daleko do neznáma, 

srdce od svobody tvrdě odervána.

Vybírání naděje, malá morčátka pokusná, 

na jejichž konci vzezřívá laboratoř hrůzná. 

Ti, co štěstí mají o trochu více, 

nastaví Cyklonu B nevinné židovské líce.

A když dítka do oblak v prachu stoupají,

jeden z rodičů chce místo nich - zasní se potají. 

Rozkvétá mrtvě černé růže květ, 

všichni náhle hnali by se domů zpět.

Na ostnatém drátu visí pahýly paží, 

ostatní se alespoň den navíc přežít snaží. 

A když další skupina do sprch běží, 

v srdci příbuzných jen ledová krev sněží.

Na druhém konci pole kulometů a min nášlapných, 

pohledy na orgány v tělech proklatě nevábných. 

Bojují vojáčci, slepě se snaží vyhrát, 

aby jejich árijský Führer mohl další týrat.

Maschinenpistole prý velký obdiv sklízí, 

když v jejích rukách tucty vojínů hned mizí. 

Nikdo nestíhá psí známky z krků strhat, 

to radši bude na árijskou stranu úsměv vrhat.

Falešné lidstvo, jediný Führer dobro koná,

zatímco za něj v bolestech cizí vojsko sténá.

Plení svět, vlastní krev prolévají,

když ostatní jsou myslí propasti na okraji.

Nutno obrátit se k táborům zpět,

v bolestech nelidských chladně se chvět.

Tvořit si otroky, vrátit se do historie

a přát si, ať se trochu více krve prolije.

Slza ani jedna na světlo neukápne,

řinčení kulometů s každým krokem slábne.

Uprostřed bojiště další vojín padá,

daleko od něj v prach mění se těla mladá.

Tisíce obětí, smrt zbytečná,

ani jedna kulka nebyla statečná.

Historie naučit měla, zklamala,

a bez myšlenek další válka začala…

Poznámka autorky:

Miluju válku. A tohle je prostě... boží. Amen.

Buněčný cyklus

Začalo to fází mitotickou,

kdy z jedné dvě se staly.

Ty zaplanuly k sobě láskou platonickou,

a s jednou funkcí i tvarem navždy setrvaly.

Začíná to mitotickou fází,

kdy dvě rostou z jedné jediné.

Ale těm buňkám něco schází,

i když už se hrdě nazývají dceřiné.

A tak si projdou generační fází,

kde dorostou do správných rozměrů.

A teď dávejte dobrý pozor, drazí,

ať nepromění se vám v tlupu ptakoještěrů.

Nastává syntetická fáze – štěstí doznělo,

v jedné buňce náhle všechno dvakrát.

Dvě duše potřebují víc než jen jedno tělo,

a tak jedna polovina začne po životě pátrat.

Zeď tvoří se mezi dvěma odlišnými světy,

post-syntetická apokalypsa se děje.

Už nezastaví proces žádné bědy,

na konci dělení buňka prudce se chvěje.

A tak tu z jedné máme dvě zase,

které čekat můžou na další dělení.

Takhle to totiž chodí v buněčném čase,

a cesty zpět už nikdy není.

Poznámka autorky:

Tohle jsem nikdy nechtěla psát, vážně ne. Ale jednička z biologie navíc se vždycky hodí.

The Courtship Book Tag

Zdravím všechny čtenáře, kteří zavítali na můj blog. Dnes sem přidávám svůj historicky první tag, přijde mi to totiž jako dobré odreagování, a navíc konečně alespoň něco přidám. Vím, že poslední dobou má aktivita byla na bodu mrazu, ale nemám příliš náladu na psaní, popř. vytvořím díla, která nejsou hodna svého místa v tomhle světě.
Bez dalších zbytečných řečí jdeme rovnou na to. :)

1. Fáze - Prvotní přitažlivost
Knížka, kterou sis koupila kvůli krásné obálce.
Já osobně se řídím pravidlem 'Suď knihu podle obalu.', tudíž pokud byste v mé skromné knihovně chtěli hledat cokoliv, co na první pohled nezaujme, budete hledat marně. Dost si potrpím na to, aby mě knížka lákala svým vzhledem a pokaždé, když bych kolem ní prošla, mě nutila ji otevřít a začít číst. Esej o tragédii je moje osudová láska, kterou jsem přečetla doslova jedním dechem. Obal je naprosto impozantní, jemný, neprozrazující - jedním slovem kouzelný. Jakmile mi sestra tuhle knížku přinesla, věděla jsem, že to bude něco dechberoucího. A nemýlila jsem se. Romantický příběh albína Tima a jeho barevné kamarádky je místy vtipný, ovšem objeví se i chvíle, kdy si máte chuť pobrečet.

'Jeho tragickou chybou bylo, že nevěřil sám v sebe.'

2. Fáze - První dojem

Knížka, která tě dostala svou anotací.

Jakmile obal splňuje minimální požadavky, přesouvám se ke stručnému obsahu děje. Abych pravdu řekla, jakmile jsem se dozvěděla, o čem je Erebos, byla jsem si stoprocentně jistá tím, že ho musím mít. Samotná anotace je skoro tak napínavá jako kniha sama o sobě. Jedná se o krásně napsané dílo od mé nejoblíbenější autorky vůbec. Ursula Poznanski se mi tímto výtvorem dostala až do samotného srdce. Zamilovaný Nick, jedna velmi zvláštní počítačová hra a velké tajemství - co víc si přát? Po celou dobu jsem byla jako na trní a s radostí očekávala finální vyvrcholení, které mě ani v tom nejmenším nezklamalo. Na internetu sice kvalitní anotace nenajdete, ale kdybyste na Erebos náhodou narazili, nebojte se ho otevřít a nechat se unést.

'Občas... prostě nechce. Čeká. Zkouší tě. Víš, co si myslím? Někdy mám pocit, že ta hra žije.'

3. Fáze - Sladké řeči
Knížka, která tě dostala díky stylu, kterým je napsaná.
Jakmile jsem přečetla první kapitolu z TY, myslela jsem, že se přes styl psaní nikdy neprokoušu. Zatnula jsem zuby, přečetla dalších pár stránek... a pak už to čtení šlo docela samo. Tahle kniha vám vnutí takové představy, kterých by nedosáhl ani básník s několika promile alkoholu v krvi. Je drastická, kouše, bolí. Nerada bych tady vyžvanila, jakým způsobem je vlastně psaná, ale pokud byste se rozhodli, že zrovna tohle by mohlo být vaše sousto, mohla bych vám přeci jen něco málo prozradit. Joe je sladký. A hektický. A neskutečně silně zamilovaný. Není to romantická kniha, ani omylem. Tohle je něco mnohem víc. Protože opravdová láska bolí. Joe už to pochopil. A Guinevere to brzy pochopí taky.

'Potíž s knihami je v tom, že mají konec.'

4. Fáze - První rande

První díl série, který tě přiměl koupit si zbytek.

Miluju romantické knížky všeho druhu, je to prakticky to jediné, u čeho si můžete být jistí, že to vždy přečtu. Tohle je typický sladký románek, který se během několika kapitol převrhne v nepěknou hru teenagerů. Hlavní postavy se (ne)mají rády - taky vás ta závorka irituje? -, bojují, prohrávají a se slzami si navzájem lámou srdce. Hrej hráčem je jedna z mála knížek, kterou jsem byla ochotná někomu doporučit a dokonce i půjčit. Jakmile jsem přečetla tohle, musela jsem mít celý zbytek série. Sice na sebe plynule nenavazuje, ale vedlejší postava z tohoto dílu je hrdinou v tom následujícím. V téhle sérii je důležité si všímat detailů, potom jednoduše pochopíte, jaká další zlomená bytost vás bude provázet příště.

'Jediné, co umím z matiky, je, že Já plus Maddie minus oblečení se rovná něčemu, s čím ti ani algebra nepomůže.'

5. Fáze - Pozdní noční hovory
Knížka, která tě přiměla zůstat vzhůru celou noc.
Den co den je jedna z mých nejoblíbenějších knížek vůbec. Je úžasná, romantická, krásná, perfektní. Ani výčet všech pozitivních adjektiv by nestačil na popsání toho, co k tomuto dílu cítím. Neuvěřitelně zvláštní nápad, kouzelné zpracování, magické pocity. Dechberoucí dílo způsobující zástavu srdce, lépe bych to nepopsala. Pokud chcete něco uvolňujícího, co stojí za váš drahocenný čas, berte tohle všema deseti. Pro mě to byla láska na první slovo (nebo snad pohled?), která mě jen tak neopustí. Tahle knížka prostě nejde nemilovat, a i kdybyste se snažili sebevíc, vaše podvědomí vás donutí ji dočíst, i když možná tušíte, že to nebude tak sladké, jak se na první pohled zdá. Nechte se vtáhnout do děje, A si to zaslouží.

'Nemít to, co člověk chce, v něm probouzí touhu ubližovat jiným.'

6. Fáze - Vždycky v mé mysli

Knížka, o které jsi nemohla přestat přemýšlet.

V ringu je jedna z mála knížek, která mi zůstala na mysli docela dost dlouho. Až tak dlouho, že jsem se rozhodla napsat autorce e-mail, na který mi pro mé největší potěšení odpověděla. Remy Tate se stal mým tajným platonickým přítelem, jeho tělo mou představou dokonalého může a malé nedokonalosti, kterými oplýval, se staly, alespoň z mého úhlu pohledu, jeho přednostmi. Chcete cítit trochu té hořké kovové chuti krvi v puse? Tak se do tohohle rozhodně pusťte, ale nezapomeňte si pár rukavic, abyste náhodou neměli rozdrásané klouby na rukou. A nebojte, není to zase tak strašidelné... Jen to trochu hodně bolí. Je to sice kategorizované jako erotický román, ale takový ten světově známý, který nechci zmínit, je v tomhle ohledu horší. O dost.

'Jsi všechno, co jsem kdy chtěl, a ani o tom nevěděl.'

7. Fáze - Fyzické sblížení

Knížka, která tě zaujala tím, jaká je na omak.

Celá tahle časocestovatelská série je naprosto impozantní a bez nadsázky si dovolím říct, že je to snad ta nejlepší trilogie, co jsem kdy četla. Gideon de Villiers a Gwendolyn Shepherdová jsou pro sebe docela neznámý mladí obyvatelé Londýna, dokud Gwen nezjistí, že umí cestovat časem. Zdálo by se to sladké, možná až příliš dokonalé, proto přichází hrabě, který vlastně vůbec není hrabě, s tím, že chce pomoci světu, i když mu vlastně vůbec pomoct nechce. Gideon mi zlomil srdce, ostatně asi jako všem, kteří tohle kdy četli, ale je tak dokonalým příkladem kluka, že mu hned musíte odpustit. Dovoluji si prohlásit, že pokud otevřete tuhle knížku, skončíte až u poděkování na konci Zelené jako smaragd. To je téměř jisté.

'„Připravená?“ „Připravená, jestli jsi i ty.“'

8. Fáze - Setkání s rodiči

Knížka, kterou bys doporučila rodině a známým.

Sice jsem Zlodějku knih ještě tak úplně nedočetla, ale momentálně se nacházím dostatečně daleko za začátkem na to, abych mohla s hrdostí prohlásit, že bych tuhle knížku nejraději věnovala všem lidem k Vánocům. Doporučila bych ji snad i svým největším nepřátelům. Protože o tenhle skvost by nikdo neměl přijít. Roztomilá dívenka, jejíž příběh je vyprávěn neroztomilou dámou, která si přijde pro každého z nás. Už první tučně zvýrazněná věta vás dostane. Tak moc, že nikdy nebudete chtít přestat číst dál. Budete se topit v barvách, čokoládě a v knížkách. Budete chtít árijsky černého běžce za svého nejlepšího kamaráda. Ale hlavně budete chtít, aby zlodějka mohla s boxerem strávit ještě pár minut. Nebo taky ne. PS: Je to roztomilé. A bolí to.

'Jedna byla zlodějka knih. Ten druhý kradl oblohu.'

9. Fáze - Přemýšlení nad budoucností

Knížka nebo série, u které jsi si jistá, že ji budeš číst ještě mnohokrát.

Na pár dní jsem se stala zlodějkou knih, a tak trochu si bez dovolení vypůjčila tuhle knížku od sestry. Naštěstí o tom nakonec celou dobu věděla, takže jsem neutržila žádné poranění. Bezejmenný chlapec, který nemá minulost, bojuje za něco, čemu ani trochu nerozumí. Vycvičený voják, dokonalý falešný přítel - ale trochu slabý zabiják. Metody používá pěkné, to se musí nechat. A sám je vlastně docela zajímavý - co se hlavně toho myšlenkového života týče. A proto bych neváhala, stala se zlodějkou knih ještě několikrát a vrátila se k hrdinovi, který mě každý den láká, abych jeho tajemství odhalila znovu a znovu. Nemohla bych se vrátit k něčemu, co mi radikálně pohnulo životem, jelikož by to bylo jako na horské dráze. Tohle mi stačí. Bohatě.

'Život jde dál. I když se stane úplně to nejhorší, co si dokážete představit, pořád jde dál.'

10. Fáze - Sdílej lásku

Koho do TAGu označuješ?

Vzhledem k tomu, že můj blog nečte nijak závratné kvantum lidí, mi přijde trochu zbytečné nominovat někoho konkrétního. Proto vyzývám všechny, kteří si chtějí oprášit své knihovny a zavzpomínat tak na všechny knížky, které pro ně něco znamenají, aby se tohoto tagu zúčastnili. Pokud mají potřebu být jmenováni nějak víc konkrétně, klidně si můžou do příspěvku přidat, že jsem je označila já. :)

Jako slovo závěrem bych chtěla zmínit velké díky, které patří mé sestře. Jsem jí neskonale vděčná za podporu co se četby týče, za její neutuchající touhu mi pořád něco cpát do ruky a za její odhodlanost mě dokopat k přečtení snad úplně všeho. V neposlední řadě pak děkuju za označení to tohoto tagu. :) Kaisa Fireflie, jedná pofidérně krásná osobnost, která se mnou sdílí domov.
PS: Zapomněla jsem říct, že ona je důvodem, proč čtu Zlodějku knih. Hlavně to krásné věnování.

Osud vojákův

Stoupám k hlubinám proklatě nebeským,

naslouchám řehotu zbraní, uprostřed bitevního pole spím.

Samopal o další náboje žalostně prosí,

jeden poskok, který teď zakrvácený padá, mu je až k nohám nosí.

Utichla bouře, žalostný zpěv premiéru prožívá,

bestie lidské baží po mase, zabíjí, když nikdo se nedívá.

Nic z toho však omylem není,

ubozí zabijáci, už cítíte se vinní?

Vše účel svůj a hodnotu nese,

pročpak osud vás k pekelným branám veze?

Hnijící zatuchliny ožírají hladové hyeny,

vojáčci, jak moc jste ve své víře zmýlení?

Poslední kulky do hrudi prožírají se,

již navždy zůstanou ve sladkém zrádcově mase.

Škaredý úsměv do tváře se vtírá,

kdopak rozkládající se mrtvoly hrdinů posbírá?

Válka končí, salvy slávy zní

pro ty, jež bezmyšlenkovitě promrhali tolik dní.

Poslední kousíčky vojáčka vítr s prachem odvane,

na jeho jméno ani zabiják nikdy nevzpomene.

Poznámka autorky:

Válka je super. Fakt. Jen ta básnička není nic moc.

Války růží

Vzdech Molotovu navždy poslední,

čirá radost, když svou vlastní zemi plení.

Utichá vřískot samopalů bezedných,

zůstává pouze jeden pár očí vražedných.

Automatické zbraně déšť nový spouští,

malý chlapec se slzami skrývá se v houští.

Pláče, sténá, jeho srdce posledně vzdychá

a po několika sekundách mrtvolně utichá.

Zasažen kulkou bojovníka na straně jemu vlastní,

svíčko jeho života, tak už konečně zhasni!

Nevinná duše se k nebeské modři vznáší

a koně všech bojovníků náhle se plaší.

Nikomu není líto žádného mrtvého těla,

jako kdyby to sama jejich odporná duše chtěla.

Ani jeden ze zástupu statisíců nehne brvou,

tahle oběť bohužel není poslední ani prvou.

Čilý rachot, řinčení pistolí, vůně čpavku,

který z těch ubohých vojáčků půjde za volavku?

Který z nich oddaně položí srdce za vlast

a nebude se během plnění své role třást?

Nikdo náhle nemá dostatku odvahy,

členi vojska stávají se bratrovrahy.

A Války růží opakují historii svou,

proč jejich velitelé o svobodě lžou?

Automatické zbraně déšť nový spouští,

malý chlapec se slzami skrývá se v houští.

Jeho tělo odevzdáno napospas přírodě,

bez lásky, bez záchrany, avšak v nekonečné svobodě.

Poznámka autorky:

Dílo psané poměrně rychle a neuvážlivě pod náporem negativních emocí. Není to skvost ani něco, co bych si pročítala denně, ale tak špatné to zase také není.

Svoboda

Vítězím nad systémem.
S až nepříjemně hřejivým pocitem v srdci se vydávám směrem k radnici, která se mi doslova bortí před očima.
Přeprogramování mozků sice trvalo nějakou tu chvíli, ale nyní všichni bojují proti systému, doslova ho vytrhávají z kořenů.
Nechápu, jak mohl systém tak dlouho vládnout. Nikdy nic neudělal, nevydal zákoník. Pokud se stala nějaká pohroma, nikdy se neomlouval.
Přeci jen ta neaktivita k něčemu přispěla.
Systém, ten co nic nenapsal, svojí leností zlegalizoval mou revoluci, sám sebe uvěznil v žaláři nekonečného zapomnění.
S úsměvem na tváři se otáčím proti slunci a v duchu děkuji bratrovi za jeho pomoc.

Boj o svobodu je boj o právo svobodně volit svůj druh nesvobody. - Gabriel Laub

Drabble na téma: Ten, co nic nenapsal

Revoluce

Na vlastní nebezpečí se vydávám do útrob centrálního mozku kyborgstva, snažím se dostat k hlavnímu rozvodu informací a zničit jeho vedení. Obklopuje mě menší armáda droidů, kteří se rozdělují do všech možných chodeb, kde ničí vše, co by nás mohlo usvědčit.
Rozhodně pokračuji dál a potlačuji všechny myšlenky týkající se vzdávání. Dotáhla jsem to až sem, mám obrovskou šanci na záchranu svobody. Jsem poslední nadějí kyborgů, všichni mají až příliš vymyté mozky na to, aby začínali s revolucí.
Několik zručných ruček mých pomocníků otevírá obrovské dveře trezoru, ve kterém je poklad našeho systému.
Na vlastní nebezpečí ho ničím.
Osvobozuji život.

Úspěšná revoluce je velká svatba - lid si bere svobodu. Zbývá jen ji uživit a naučit se s ní vycházet. - Gabriel Laub

Drabble na téma: Na vlastní nebezpečí

Teď

Stojím proti hlavní centrále, obklopuje mě armáda menších robotů, kteří nyní znamenají pro celé kyborgstvo lepší zítřek. Pokud se tahle akce povede, už nikdy nebudeme muset trpět bezhlavé vymývání mozků. Všechno bude svobodné, krásné, konečně to bude život, ne přežívání.
Učiním několik rozhodných kroků, než mě pohltí obavy. Co když se to teď nepovede? Neměla bych se otočit a vrátit se domů, oddat se systému a žít jako všichni ostatní?
Kdyby se cokoliv pokazilo, už by to nebylo ani přežívání, spíše umírání.
Nesmím to vzdát, ne teď. Vytrpěla jsem toho dost.
Žádné nohy na ramenou, žádný útěk, žádné vzdávání.
„Teď!“

Lidem neschází síla, schází jim vůle. - Victor Hugo

Drabble na téma: Nohy na ramenou

Proradné ženské stvoření

*byt novomanželů*
Muž (přiopile): Kdepak ty lásko hnízdo máš? Skrýš a zázemí?
Žena (vyskočí z postele): Sakra, Hugo, vstávej!
Hugo (ospale): Co je voe?
Muž (přichází do pokoje hříchů, falešně zpívá):
Cožpak tu dělá ten zvláštní chlapík?
Toť moje postel, moje žena!
No ovšem, to je cizoložník!
A spí s mou chotí – ta hyena!
Žena (červená se): To není tak, jak to vypadá…
Hugo (stále dezorientován): A jak to teda je?
*Muž pokulhává jejich směrem, začíná se hystericky smát*
Hugo (zmateně): V poho?
Žena (začne plakat): Ne, to není ani v té nejmenší pohodě!
Muž (začne zkoušet air, en l‘, padá na zem): Ty mě podvádíš, je to pravda?
Žena (vyskočí a odpiruetuje si to ke svému muži):
Drahý, prosím, nemusí to tak být,
já miluju tebe, to on mě přinutil.
Prosím, já klidně nechám ho jít,
Jen když bys mi, prosím, odpustil.
Hugo (ještě zmateněji): Já tě přinutil?
Muž: Takže jste spolu… to? (rukama naznačí pohyb kolem boků)
Hugo a žena (ve stejné chvíli): Ano! Ne!
Muž (začne se hystericky smát): Chlapče, pojď sem. (ukáže na Huga)
*Hugo, stále se neorientující v čase a prostoru, poslušně přiběhne*
Muž (šeptá Hugovi): Pravda je jako ženská, protože je krásná, ne praktická.

Zrady i nevěry pocházejí většinou ze slabosti, ne ze záměru. - François de La Rochefoucauld

(Double) Drabble na téma: Pravda je rodu ženského, protože je spíše krásná než praktická (muzikál)

PS: Kdo má rád Huga tak jako já?

Poslední šance

Už jsem se několikrát pokusila zmařit plány systému, usilovně jsem se snažila vyrvat vše, co bylo hluboko zakořeněno v každém naprogramovaném mozku.
Počítala jsem všechny své pokusy, zatím jich bylo dvanáct. Odporně obrovské číslo. Jen při pomyšlení na ten počet mi zatrnuly všechny svaly, tolikrát jsem již zklamala sama sebe. I když jsem si nyní věřila více než obvykle, stále ve mně byl červíček napětí.
Bála jsem se toho, že si budu moct přičíst další číslo k počtu neúspěchů.
Ale nyní to bylo jiné, byli připraveni mě zlikvidovat.
Mám jen jeden pokus na osvobození naší země.
Protože třináctý život není.

Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. - Immanuel Kant

Drabble na téma: Třináctý život není

Armáda spásy

Tvořím novou generaci robotů, která bude moci bojovat proti systému a bude tak odolná, že její smýšlení nebude možno nahradit. Nechci mít stejnou moc jako nadřazení, nemám potřebu někomu velet a říkat, co má dělat. Jen chci konečně změnit svět, ve kterém jsem nucena přežívat.
Dotahuji poslední šroubky a nastavuji poslední drátky do správné polohy. S hlasitým výdechem si otírám čelo od potu a poodstupuji dále, abych se podívala, jestli mé dílo ožije.
Několik světélek zabliká, načež se objeví pár nepřirozeně modrých očí.
Ten tvoreček ani neví, že je první úrodou. Prvním semínkem. Je kořenem osvobození a převratu celého systému.

Dobrý plán důrazně provedený nyní je lepší než dokonalý plán příští týden. - George Smith Patton

Drabble na téma: První úroda

Milostné psaní

Temných dní světlo, jež rozsvěcuje bouře,

tmavé oči plné jiskřiček – o úsměv nikdy není nouze.

A při ztrátě posledních vláken veškeré naděje,

tvůj pohled k proboření všech ledů prospěje.

Nenápadně se za tvou osobou otáčím,

ale přijde mi, že často tvému kroku nestačím.

Avšak jediné, co doopravdy mou duši trápí,

je to, kdy se ten sladký úsměv na tvé tváře vrátí.

Chtěla bych býti důvodem pro tvého srdce bušení,

chtěla bych býti svědkem okamžiku, kdy tvé tváře červení.

Mou odvahu svazuje strach, nervozita, stud,

když s tebou mluvím, srdce se marně snaží probořit hruď.

Stáváš se sněním každé noci promarněné,

snad jsou již mé city pro tě více objasněné.

Aspoň odpověď žádám si jednu jedinou,

může se stát, že naše ruce propletené do sebe spočinou?

Poznámka autorky:

První a poslední pozitivní básnička. Snad se vám nezkazily zoubky.

Naděje přežívá

Usínám s krásným pocitem. Leží vedle mě, pravidelně oddechuje. Po chvíli se jeho pevné ruce motají kolem mého těla jako liána, vězní mě v teplém medvědím objetí.
V hloubi duše doufám, že tu zůstane až do ranních hodin. Ještě nikdy se nestalo, že bych se vzbudila s výhledem na jeho dokonale opálenou pokožku.
Zatím mám naději, která při nejhorším zemře ráno.
Pomalu se dostávám do stavu bdělosti, krevní oběh opouští poslední zbytky melatoninu. Jakmile si uvědomím, kde jsem, prudce sebou trhám a rozhlížím se po posteli.
„Dobré ráno, princezno,“ ozve se chraplavý hlas, jehož majitel mě vzápětí políbí.
Naděje přežila.

V mládí ztrácíme rozum kvůli lásce, později ztrácíme lásku kvůli rozumu. - François-René de Chateaubriand

Drabble na téma: Naděje umírá ráno

Bdělá svoboda

Opět stojím tváří v tvář soudu kyborgů, docela mi jejich odporně vzhlížející lidské obličeje s kapkou robotických částeček chyběly.
„Vigilantibus iura scripta sunt, pánové,“ sarkastický smích nechtěně opouští mé hrdlo.
„Oh, pánové se snad neučili latinu? Smutné. Zbytku rasy jste možná vymazali paměť. Škoda, že já jsem z větší části člověk,“ opět utrousím něco podobné smíchu, ovšem nyní v trochu vážnější podobě.
„Zákony jsou psány pro bdělé. A podle tohoto paragrafu si smíme zvolit vládu jednou za pět let. Snad se nemýlím, ale sedíte tu už poměrně dlouho, nemyslíte?“
Otáčím se a opouštím místnost s krásným pocitem radosti a… svobody.

Svoboda znamená zodpovědnost. To je důvod, proč se jí většina lidí bojí. - George Bernard Shaw

Drabble na téma: Vigilantibus iura

Co když je Stalin vlastně Hitler?

Jsem zarputilý ateista, nevěřím ani ve špetku nadpřirozena, ale reinkarnace se mi prohryzává vědomím.
Například tím, že člověku zlomíte srdce, vytvoříte trosku. To je určitě reinkarnace.
Když rozbijete talíř, údajně se jednotlivé kousky vtělí do štěstí.
A co když se Hitler reinkarnoval do Stalina? (Neřešme otázku toho, že žili ve stejnou dobu, třeba byl ruský diktátor lehký schizofrenik.)
Nezáleží na tom, jestli v ní věříte. Důležité je, aby ona věřila ve vás.
Já v ní nevěřím a reinkarnovat se teda fakt nehodlám.
Poslední rada do vašich srdíček: chovejte se tak špatně, aby ve vás nevěřila. Život bude o dost lehčí.

Ateista je člověk, jenž si ani z ateismu nedělá boha. - Gabriel Laub

Drabble na téma: Nezáleží na tom, jestli věříte v reinkarnaci. Důležité je, jestli reinkarnace věří ve vás.

Outsiderský slang

„Kurňa!“
„Ty vole!“
„Do hajzlíku!“
To vše je k mání ze studentských jazýčků mých drahých spolužáků. A neposlouchá se to zrovna lehce, vlastně je to dosti otravné, snad i sluch zabíjející.
Jedno lehce odstrčené místo patřící poslední lavici, která dobře skrývá různé outsidery, je územím hluboko věřící křesťanky a jednoho jedlíka, který by nejradši zakousnul všechny učitele.
Všichni se jim obloukem vyhýbají, jelikož jejich konverzace zní jako z jiného vesmíru. Ale když se třída několik minut předem dozví, že si napíše nečekaný test, nejraději bych poslouchala právě ty dva, protože jejich nadávky jsou kouzelné.
„U všech svatých!“
„U snědeného krámu!“

Mnohý žák prospívá špatně jen proto, že má víc rozumu než učitel. - František Vymazal

Drabble na téma: U snědeného krámu

Trýznivá vědomost

Mám nasbírané téměř všechny informace o tom, jaké nelidské činy vykonávají. Jsem na stopě něčemu velkému, odhalila jsem pravý původ všeho zla, které sužuje mé racionální uvažování už po pěkně dlouhou dobu.
Přicházím na kloub tomu, jak jim konečně zabránit v šíření robotických myslí. Přeprogramovali celou mou rodinu, které mě posléze drtivě zavrhla. Snaží se mě psychicky zničit, ale zatím mě krmí vidina toho, jak skvělý bude život bez systému.
Jsem na stopě osvobození, konečného uvolnění ze sžírajících okovů, které pohlcují všechno, co by se dalo označit za šťastné.
Jsem na stopě, která vede směrem ke svobodě. Na stopě záchrany.

Člověk se narodil v řetězech, ale někteří lidé dobyli svobodu. - André Maurois

Drabble na téma: Na stopě

Zpěv houslí

Ten kouzlený zpěv znějící ze všech světa stran,
přivádí vábení všem smyslům sluchovým ni šarlatán.
Jaké to lahodné propojení jemňoučkých tónů,
toť orchestr císařsky bohatých faraónů.
Vábení duše, lepšení nálady, konečné uvolnění,
sladké se světem hudby a umění propojení.
Magické tóny opouštějíce nástroj dřevěný,
krutostí reality, dopadem života stroj raněný.
Svobodná slova, bezbranné pronesení myšlenek,
vypadají tak dokonale a čistě pouze navenek.
Do srdce vtírá se nápadná zášť vůči dokonalosti,
je těžké skrýt zraky plné neskrývané nevraživosti.
A chudák houslista čím dál tím hlouběji si sahá,
jeho naděje na poklidné dokončení vskutku je malá.
Ten dokonalý jev,
houslí kouzelný zpěv.

Hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky. - Friedrich Nietzsche

Drabble na téma: Ten kouzelný zpěv

Šovinismus

Poznávacím znamením mé maličkosti jsou legíny.
Mým jménem je sériové číslo.
Mým mozkem je člověk, polovina mého těla je robot.
Nemám ani ponětí o tom, kde jsem. S kým jsem. Proč tady vůbec jsem. Jen vím, že je kolem další masa lidí, která má stejné informace jako já.
Všichni vypadají stejně pohuble, vystupující kosti jsou k zahlédnutí na každém rohu. Ani byste nepoznali, kdo je muž a kdo žena. Pomocníčkem jsou tepláky a legíny, muži nosí pohodlnější oblečení a my, ženy, musíme chodit v plandajících a extrémně tenkých legínách, i když je odporná zima.
Zřejmě abychom umrzli.
Zatracený mužský šovinismus.

Nevědomost je nevědomost. Nevyplývá z ní žádné právo něčemu věřit. - Sigmund Freud

Drabble na téma: Tepláky a legíny

Procitnutí

Čekám na náruč paní Smrti,
ach, to žalostné vykoupení.
Bažím po temnotě, černotě, strachu,
chtěla bych žít v mrtvolném prachu.
Nehledat světlo, ve stínu žít,
s vlky za úplňku na hřbitově výt.
Nespatřit zářnou krásu naděje,
pocítit zkázu, jakou zažily Pompeje.
Má sladká toužebná očekávání,
proměňte se v reality stonání.
Přijďte zas, probuďte zlo,
konečně, ach, začíná mi být mdlo.
Už vcházím do temného smrti kouta,
kolem mých zápěstí se uvolňují svobody pouta.
Kráčím černotou, slzy mě probouzí,
cítím žal smíchaný se silnou nouzí.
Otevírám očka, procitám ze snu,
a nad realitou jen zděšeně blednu.
Sladká očekávání,
realita vás odhání.

Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly. - William Shakespeare

Drabble na téma: Sladká očekávání

Rada pojmenovaných

Stojím před vrchní radou kyborgů. Načapali mě na místě, kde mi bratr nechal svou přípravu na revoluci. Našli vše, co jsem chtěla použít. Nevím, jestli to zničili, jediné, čím jsem si jistá, je to, že nyní chtějí řádné vysvětlení.
„Snažila jste se změnit systém? Jste naivní nebo tupá? Či snad obojí?“ vysmívá se hlavní z nich. Nepamatuji si jeho jméno. Ach ano, oni mají jména, my máme jen sériová čísla. Jak spravedlivé.
„Nesnažila, pane,“ oslovím ho a sklopím pohled. Nesmím se mu dívat do očí, je to v naší Ústavě. Ale on mě pohledem propalovat může.
„Nesnaž se, ukaž se.“

Největší zklamání, jakého můžete okusit, je zklamání v sobě samém. - Alexandr Nikolajevič Ostrovskij

Drabble na téma: Nesnaž se, ukaž se

Dopis na rozloučenou

Drahá sestro,
očekávám tvou upřímnou nenávist. Slíbil jsem ti, že ti pomohu s revolucí, ale obávám se, že neoplývám dostatkem sil pro tak nadlidský úkol. Ohledně zítřejší schůzky týkající se našeho velkolepého plánu…
Zřejmě jsem zbabělec a veřejně se k tomu přiznávám. Vzdal jsem to, zítřek jsem prožil už včera a všechno, co jsem měl udělat, jsem s tou největší pečlivostí připravil a uložil na místo, kde jsme se měli setkat.
Nyní odjíždím pryč, abych si vyčistil hlavu a možná se i někde usídlil. Víš, jak dlouho jsem někoho na dlouhodobý vztah hledal.
S tou nejvřelejší láskou,
Tvůj milující bratr.

Bez rodiny se člověk chvěje zimou v nekonečném vesmíru. - André Maurois

Drabble na téma: Zítřek jsem prožil včera

Bezvládí kyborgů

Cokoliv je lepší než režim, který sužuje zemi v dnešní době. Nedá se to nazývat demokracií, protože obyvatelstvo má naprosto vymyté mozky a své vládce si jistě nevybralo dobrovolně, oni se totiž vybrali sami.
Nejsem revolucionář, jen bych chtěla lepší zítřky. Snažím se změnit věc hluboko zakořeněnou v základech kyborgů. Kdybych změnila režim a přivedla anarchii, totální bezvládí, přežívání by bylo mnohem lepší.
Toužím po svobodě bez zábran, po volnosti slova, možnosti dělat vše, co bylo dosud zakázáno. Jako to dělali avantgardní umělci, jejichž díla po večerech čtu.
Nejsem anarchista, jen toužím po něčem, co jsem zatím neměla. Po svobodě.

Nejvyšší dovršení společnosti spočívá ve spojení pořádku a anarchie. - Pierre-Joseph Proudhon

Drabble na téma: Totální anarchie

Centrální mozek kyborgstva

Něčím ovládají naše smýšlení, tím jsem si stoprocentně jistá. Nikdo z těch, co chodí kolem mě, nepřemýšlí. Jen plní to, co je mu přikázáno.
Už jsem se jednou pokoušela vloupat do jejich Centrálního mozku, abych přerušila rozvod informací, ale poslali mě na elektrické křeslo, které na pár měsíců vyřadilo mé nervy z provozu.
Mozky všech kolem mě jsou již plně nahrazeny robotickými součástkami, jen těžko byste hledali jedince, který si uchoval své lidské smýšlení. Možná to je příčinou toho, proč jsem jediná, která chce za každou cenu revoluci.
Protože jako jediná jsem si zachovala svou lidskost.
Jejich mozky jsou roboti.

Výsledkem myšlení nemá být pocit, ale čin. - Vincent van Gogh

Drabble na téma: Mozky

Choutky pana detektiva

Znovuotevření starého případu je jako otevření zahojených ran.
Sadistický detektiv pokládá nohy na stůl a otevírá složku.
„Proč se tehdy nezjistilo, kdo byl vrahem?“
„Protože ta vražda byla provedena tak precizně, že nebyl zanechán jediný důkaz.“
„Nebo jste si ho nevšiml.“
„Já si všiml všeho!“
„Opravdu?“
„Ano!“
„Dle mého uvážení jste se tam objevil až podezřele rychle. Nedávno jste se veřejně přiznal ke kanibalismu. Nechcete mi něco čistě náhodou říci, pane vrchní detektive?“
„Ale když ona ta dívka mě přímo vybízela k tomu, abych jí rozřezal. A těch deset deka salámu, co ze sebe nechala… Nic lepšího jste nikdy nejedl.“

O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností. - Robert Fulghum

Drabble na téma: Deset deka salámu, to bylo salámu! (detektivka)

Malý básník

Roztěkaně nervózní básník malý,
v ruce s okousaným starým perem,
netuší, zda je na umění dostatečně zralý,
přizdobí verše své kritiky ostré jedem.
A píše sáhodlouhé vyprávění nudné,
o kterém ví, že nikdy nebude přečteno,
vyčkává, až jeho hořící mozek zchladne,
a jeho jméno bude do dějin vepsáno.
A když se blíží ke konci zdárnému,
ke slovu stojícímu na pozici čtyř tisíc,
podá ruku svému strachu věrnému,
a skončí se zavřenýma očima píšíc.
Bez tisíců čtyř se na začátek vrací,
a s pláčem nechává se pohltit frustrací.
Avšak kdyby všechna slůvka původní ponechal,
svou stopu by v historii jistojistě zanechal.

Vše krásné umírá s člověkem, ne však umění. - Leonardo Da Vinci

Drabble na téma: Zpět na start bez čtyř tisíc

Dno světa

Bezcílné mávání oslabených ruček,
mrkání ospalých vyděšených oček.
Zapojování sluchu, který neposlouchá,
chození v chodbě, jenž je sáhodlouhá.
Tápání po světle, po malé naději,
padání do moře temnostních peřejí.
Úzkost, strach, žal s kapkou bolesti,
to vše je odměnou za tvé neřesti.
Hledání neexistujícího, potřeba žít,
už slyšíš tu smečku hladových vlků výt?
Černota pomalu do vnitra se vkrádá,
zpytování svědomí zbytečným se stává.
Krev a pot padající na zem neexistující,
srdce, které je nyní aktivně stávkující.
Umírá dech, vymírá naděje, hruď bolí,
jako kdyby někdo sypal čerstvé rány solí.
A to vše na samém světa dně,
tam ve tmě.

Nikdy neměj strach ze stínů. Protože znamenají, že někde nablízku je světlo. - Ruth Rendellová

Drabble na téma: Tam ve tmě

Ronaldo

„Ronaldo!“ zakřičím do útrob bytu a netrpělivě vyčkávám příchodu svého milovaného kocourka, který mě vždy vítá s jakýmsi nepopsatelným pocitem radosti. Pokračuji v cestě dlouhou chodbou, než se dostanu do obývacího pokoje.
„Ronaldo!“ zakřičím trochu hlasitěji, jelikož mnou začnou cloumat obavy z toho, že se ještě pořád neukázal.
Namířím si to do koupelny, odkud se ozývají podivné zvuky. Povšimnu si mého bratra, který klečí před pračkou a lomcuje se dvířky. Pocítím čirou nenávist.
„Ber to lehce, ségra. Aspoň zjistíš, jak voní ten prášek. Víš přece, že tyhle věci reagují s různými povrchy jinak. Tohle bude nový parfém. Vůně vyprané kočky.“

Zabývajíce se svými bolestmi, zvětšujeme je. Přemýšlejíce o svých slabostech, posilujeme je. - Gottfried Keller

Drabble na téma: Vůně vyprané kočky

Jaderná revoluce

„Co hledáš?“ ozve se hluboký hlas, při němž mi po těle vyskočí husí kůže. Prudce se otočím a podívám se do očí svému bratrovi, který mě nyní propaluje pohledem.
„Hledám takovou tu věc, no…“ na chvíli se odmlčím, v hlavě mi šrotují kolečka, která se snaží přijít na to, jak středobod své pozornosti nazvat, „ten gadget,“ dokončím a sleduji jeho reakci.
„Gadget? Ty myslíš udělátko? Tu atomovku?“ s překvapeným výrazem na mě začne chrlit otázky. Přikývnu na znak souhlasu a nervozitou sklopím pohled.
„A k čemu ti to bude?“ zněžní tón, avšak naléhavost jeho hlasu nabere na intenzitě.
„K revoluci.“

Nyní se stávám smrtí, ničitelem světů. - Robert Oppenheimer

Drabble na téma: Udělátko

Kořeny sebezničení

Čím více jsem handicapovaná, tím více si připadám volná.
Jako jeden z prvních trestů mi přerušili drátky, které odváděly zrakové vjemy do mozku. I tak jsem byla revolucionářem, proto přišla další ztráta, sluch. Nadále jsem se snažila bojovat, nevzdávala jsem se, i když to byl předem prohraný boj. A poslední kapkou bylo vytrhnutí jedné z mála částí, kterou tvořilo maso. Přišla jsem o jazyk. Nechtějí mi dát právo na zakoupení kovových součástek, které by nahradily prázdná místa.
I když jsem ztratila veškerou šanci na lepší zítřky, jedno pozitivum to přeci jen skrývá.
Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo. Necítím zlo.

Konec jednoho zla je jen krokem k druhému. - Walther von der Vogelweide

Drabble na téma: Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo

Pan a paní Strašákovi

Manželé Strašákovi vládli poli,
hlídali jej před zraky všech škůdců.
A jakákoliv opeřenost, opravdu kterákoli,
vzhlížela k nim jako k císařům svých vůdců.
Nerozlučný, milující, navždy svůj pár,
dotýkající se pouze prstíky slaměnými.
Nenašel by se mezi nimi téměř žádný svár,
možná proto, že v pohybu byli téměř bezmocnými.
Avšak jednoho dne bylo větru až příliš,
a paní Strašáková velmi slabé nožky měla.
Ach, proč ty prokletý větříčku sílíš?
A tak sama na studené zemi osaměla.
Rozložení pár kousíčků slámy pouze chvíli trvá,
nebyla druhá, nebyla poslední ani prvá.
A nad ní zůstává, chudáček samec,
strašidelný, ovdovělý a slaměný vdovec.

Vše, čeho se dotkne láska, je nesmrtelné. - Romain Rolland

Drabble na téma: Slaměný vdovec

Objevení dosud neobjeveného

Ne že bych objevila své hranice. Protože jsem si až donedávna myslela, že nějaké existují. Žila jsem v domnění, že má tvorba je extrémně omezená, byla jsem přesvědčená o tom, že mám příliš utaženou uzdečku a můj mozek nedokáže generovat originalitu.
V této soutěži se nemusím starat o nápady. Prakticky jsem se jen snažila přijít na to, jestli se všechna témata vecpou do mých hranic. A po několika dnech jsem zjistila, že nemám žádné omezení.
Dospěla jsem k názoru, že má tvorba v nynější době nezná hranic. Dokážu zpracovat prakticky cokoliv, i když to není příliš povedené. Ale dokážu to.

Neztrácej čas hledáním překážky, možná že žádná není. - Franz Kafka

Drabble na téma: Neznámé hranice

Genetická modifikace

Utíkám hustým lesem, ledový pot mi stéká po krku a přináší větší intenzitu strachu. Rozhlížím se, ale všude vidím jen odpornou zeleň, která se mi svým způsobem vysmívá. A ne, nejsem paranoidní.
O několik prudkých nádechů a pár dlouhých kroků později si všímám obrovských stvoření, která mají zřejmě připomínat květiny. Jakmile se rozevřou, povšimnu si sněhově bílých zubů, ze kterých odkapává krev.
Masožravky.
Vyhýbám se jejich prudkým pohybům, které směřují mým směrem a zřejmě naznačují jejich touhu po mém hořícím mase. Cítím zrychlující se krevní oběh, mé tělo je teď jako chodící reklama na vonící syrovou pochoutku.
Hloupé genetické modifikace.

Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte. - Elbert Hubbard

Drabble na téma: Masožravky

Síla vědy

Buďme ateisty! Nevěřme ve výmysly, které nejsou nijak historicky podložené! Všechno se dá lehce vysvětlit, stačí přírodní vědy!
Věřme ve vědu! Ta má všechno dokázané, dokonce i vznik vesmíru.
Nikdy více Písma svatého!
Nikdy více kouzelníka Boha! (Který mávne proutkem a stvoří Zemi.)
Nikdy více válek s náboženským podtextem!
Nikdy!

Všechna vaše náboženství jsou přípravou na peklo. - Osho

1/2 Drabble na téma: fejeton, upoutávka, plakát atp.

Vězeňská paranoia

Sedím v temné místnosti naprosto sama. Ledové kapky vytvářejí rez, která se začíná prokousávat do každého kousku kovu obývajícího mé tělo.
S hlubokým povzdechem se rozhlédnu kolem. Bedlivě sleduji mříže, jako kdyby je měl můj pohled propálit a tím mi zajistit vstupenku na svobodu. Zřejmě vypadám jako psychopat, který každou chvílí vyběhne proti zdi nebo se začne vznášet nad zemí.
„Pssst!“ ozve se místností, ale tomu zvuku příliš nevěřím. Nejspíš je jen v mé hlavě, očividně můj mozek začíná spolupracovat s paranoiou.
Kdyby ten hlas opravdu zazněl, znamenal by pro mě všechno.
Neexistuje, stejně jako má naděje a zdravý rozum.

Brány svého vězení si neseme každý v sobě. - Jean-Paul Sartre

Drabble na téma: Pssst!

Katova náruč

Jakmile přestanete být užiteční, vaše existence se začne rychlým tempem přibližovat ke konci. Pokud se vzbouříte, dostáváte automaticky vstupenku do mlátičky, kde se vaše tělo rozebere na součástky využitelné pro stavbu někoho, kdo bude užitečný. Na rozdíl od vás.
Nepřipadám si k ničemu. Hluboko uvnitř cítím, že v tomhle světě mám právo na to být někým, ale ve skutečnosti stojím jen v pomyslné frontě, abych své rezivějící součástky věnovala někomu, kdo je využije lépe. A to nedobrovolně.
Můj poslední den byl dosti sychravý, všechno bylo smutné a tmavé.
Zatajila jsem dech a vkročila katovi do náruče, když se ozvalo: „Další!“

Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít. - John Ronald Reuel Tolkien

Drabble na téma: Mlátička

Nezávislost

Proměnná. Manipulace s objekty z dané třídy.
Hladím své skřípějící kovové součástky, které žalostně zpívají o promazání. Nevnímám jejich tužby, neposlouchám jejich žal, snažím se zapomenout na to, co je trápí. Místo toho vnímám jen sebe. Jsem proměnná naší rasy, libovolný objekt, se kterým se může volně manipulovat. Jsem otrokem toho, co bylo vytvořeno. Byla jsem zrozena k tomu, abych sloužila systému. Nehledám pointu v žití, protože mě naprogramovali tak, abych ji nikdy nenašla. Bádám nad něčím, co by mi mohlo dát jasný cíl, ale jsem jen proměnná. Nemůžu to najít.
Musím se postavit vládě. Chci být nezávislá.
Nezávislá proměnná.

Nevybrala jsem si smýšlení o životě jako o přežívání, nýbrž jako o zvládání. - Lorna Luft

Drabble na téma: Proměnná

Obhajoba básníka

Neskutečné zklamání z chyb fatálních,

bolestné jako vpíjení bělostného skvostu do černoty.

Vyžívání se v trestech smrti obzvláště brutálních,

otevírání bran do horoucích komnat temnoty.

Bodavé zarytí čepele nože pod kůží,

krevní destičky nestíhají napáchanou škodu napravit.

Tělo schované v nachově modrém lůžku růží,

tělo, jehož duše dává své zklamání jasně na odiv.

Probuďte svět! Nechte básníky z mrtvých vstát!

Nenechte krev do kostí vstoupit.

Proč jen musí historie nad našimi činy štkát?

Proč se bojíme z nekonečného života kola vystoupit?

Svlékání z kůže podobné hadově činnosti,

avšak on alespoň dobrovolně praktikuje dané mučení.

Každého mučedníka z nebeských červánků vyhostí,

kdo však snahu o napravení ocení?

Probuďte básníky! Nechte verše promluvit!

Rozsviťte svět, kráso jazyka, bezbranně buj!

Zraňte své nejbližší, nenechte si to rozmluvit,

na světě už bylo dost těch, co vzdali život svůj.

Pod čepelí první pramínek krve odtéká,

barví ostří kovové do červeni nachové.

Před tělem klikatí se cesta až příliš daleká,

ať se rozevřou proradné zobáky. Ach, ti orlové!

Nechte básníky v jazyce záchrany promluvit!

Otevřete jim své nejtemnější nitro, zákoutí.

Stvořte verše, s nimiž se nikdo nemůže pochlubit

a svět je nepotřebuje, bez nich se nezhroutí.

Vylezte ze všech světa koutů, jenž jako úkryty slouží,

zachraňte poslední slova básníkova.

Pod mrtvým tělem míchá se krev s benzínem v louži,

kousání do rtu přináší pachuť s příměsí olova.

Zápalná lahev, válečného nadšení okušení,

hořící tělo bez srdce, bez krve, bez veršů.

Zabíjení bezhlavé, bolesti nikdy dosti není,

frkání mohutných ďábelsky rudých hřebců.

Ostnatý drát s páchnoucím hnijícím masem,

naděje umírá, tělo se bolesti odevzdává.

A poté jeden z davu promluví mohutným zvučným hlasem:

„Vyslechněte básníků slova naléhavá!“

Několik řádků posledních husí brko v krvi ponořené píše,

rudost onoho čilého textu přímo do očí udeří.

Padlému andělovi utrhli křídla, padá z nebeské výše,

své zkroušené tělo ukrývá v temnotách příšeří.

Probuďte básníky, verše páchnoucí po zradě tvořte!

Schovejte anděla, křídla ukovaná ze sametového skla vraťte.

A vy, odporné bytosti lidské, v pekelných ohních shořte!

Naslouchejte slovům básníka, ruku v ruce s bolestí mřete.

Poznámka autorky:

Moje nejdelší básnička vůbec. Témat je tam trochu více než obvykle (heh), ale snad to nikomu nepřekáželo. A pokud ano, tak mě to upřímně nezajímá.

Duch jazyka pomalu zaniká

Vytrácí se kouzlo krásy jazyka,

kolik lidí mluví slůvky tajemnými?

Místo toho konverzují řečí dobytka,

rozvíjející se hlavně mezi mladistvými.

Však kolik z nich pamatuje duch jazyka,

kolik jich využije krásných prostředků,

jejich mysl krásu do žalářů zavírá,

ničí vše, co vábilo smysly našich předků.

Špína a ohava, sprostosti a neřesti,

kdo probudí básnická slova a umění?

Místo toho zaslechneme jen jazyka bolesti,

v nadávkovém a ubližujícím podání.

Kam poděla se krása psaných stylů,

proč vymírají básníci všech skvostů?

Proč již nemluví se řečí něžných motýlů,

proč mluví se řečí parazitických hostů?

Umírající duch našeho jazyka

pomalu ale jistě zaniká.

Konec neexistuje. Je to jen místo, kde začíná nový příběh. - Frank Herbert

Drabble na téma: Duch jazyka

Oranžové překvapení

Ohýbám se dolů, přičemž slyším a cítím praskání několika drátků, které mají držet má záda alespoň na chvíli pohromadě. Zima se vkrádá do každého kovového kousku mého já a prožírá se i do částí z masa, kde nyní koluje ledová krev.
Zvedám cosi oranžového a přemýšlím nad tím, jak to nazývají ostatní kyborgové.Mrkev.
Chvíli se rozhlížím kolem a poté začnu válet koule z velké hromady sněhu, která topí celé okolí. Naskládám je na sebe a do té nejvýše položené vložím oranžové tajemství.
Nemám ani ponětí o tom, co jsem vytvořila. Jediné co vím je, že se mi to líbí.

Tajemství - byť sebestrašnější - není-li nikdy zjeveno, je vlastně pouhá nicota. - Villiers de l'Isle-Adam

Drabble na téma: Mrkev v zimě

Zlámané housle

Zlámané tóny bezstrunně bolestných houslí,

žal a bol při každém projetí smyčce,

mísí se krev, oddanost a bída s nouzí,

vše je podobné krevní oběh zastavující žilní kličce.

Dřevěný nástroj heká, naříká, pláče a moře slz roní,

vše utichne v čas noci, kdy se hořící slunce k zemi skloní.

Houslí mysl klidný duch a rozum nabourává,

jelikož jim nikdo neřekl, že s nocí bolest neustává.

Poznámka autorky:

Je to krátké. Jo. Vím. Ale účel to splnilo.

Zayn, I miss you

Nazdárek, 

dneska opět nepřidávám žádné své dílo, nýbrž vyjádření k jisté situaci. Ano, myslím tím Zaynův odchod z One Direction.

Musím uznat, že odejít z tak známého a profláklého boybandu ho muselo stát rozhodně hodně úsilí, zvláště vezmu-li v potaz fakt, že si tím vzal na krk i dost 'fanynek', které zřejmě zešílely. Jo, taky jsem z toho nebyla moc nadšená, dokonce jsem i brečela (a to jsem štajn), ale dokázala jsem se přes to přenést a to by podle mě měli udělat všichni.
Nebylo od něj moc hezký nechat zbytek kapely uprostřed turné, to musím uznat, ale nepřijde mi to sobecký. Naopak. Já si myslím, že zrovna on je dost introvert - ano, i když je tam, kde je, pořád má právo na vlastní osobnost, ne? - (všimli jste si, že Zayn nějak rapidně zhubnul a obecně už nevypadal tak zdravě a živě?). A to je ono. On v sobě všechno dusí, nechává to pod povrchem a mávne nad tím rukou, někdy to interpretuje pomocí umění a malování (toho si všimněte v This Is Us), ale myslíte si, že o tom s někým fakt mluvil? Na to je asi až moc uzavřenej do sebe.
A tak to prostě neunesl. Navíc to poslední řešení jeho vztahu - nevztahu a podvádění, to podle mého názoru byla poslední tečka.
Je mi líto, že odešel, ale na druhou stranu jsem za to i ráda, protože jak sám řekl, konečně může řídit svůj život sám.
Trochu mě naštvalo, že nepočkal do 10. 6. (datum koncertu ve Vídni), protože jsem chtěla vidět 5/5, jsem toho názoru, že buď se do toho tour neměl pouštět vůbec - a tudíž by mi nedal žádnou naději na to ho někdy živě vidět - nebo ho měl dojet. Protože to nebyla jen jednorázová myšlenka, rozhodně nad tím přemýšlel dýl.
Ale jeho názor naprosto respektuju.
A ohledně toho, že 1D jen využil pro zviditelnění a teď bude raper? Ne, tomu nevěřím. Prostě si napíše pár písniček, pomocí kterých interpretuje svoje myšlenky (který musej mít dost smutnej spád). A i kdyby něco takovýho plánoval, jen ať - je mi jedno, co bude dělat, hlavně, že bude šťastnej. A tak by to měli mít všichni.
Jo, možná už není členem One Direction, ale byl jím.

A pokud nejste fanoušci od 25. 3. 2015, pak ho musíte mít v srdci, i když už tam není.

#AlwaysInOurHeartsZaynMalik

Jo, chybí mi. Ale pořád žije. A pro mě bude členem 1D, protože jeho hlas se z těch písní nevymaže.

Už zase můžete jít po svých.

City neživých

                Určitě se vám to někdy stalo, a pokud ne, tak vám srdečně třesu pravicí. Mně se to stává docela často, naštěstí čím jsem starší, tím méně problémů s tím mám. Teď vám v hlavě jistě hlodá červíček napětí, protože nemáte ani páru o tom, co tím básník chtěl říci. Mluvím tu o hračkách – ano, o těch malých drobnostech, které se najdou v každé domácnosti. A proč jsou tak důležité? Odpověď je až příliš primitivní na to, abyste ji vymysleli. Protože hračky mají také city.

                Stává se mi docela často, že dostanu něco, co pro mě má obrovskou citovou hodnotu (a věřte nebo ne, přibližně v pěti letech pro mě byly nesmírně důležité i ponožky). Vím, že ten malý kousek bavlnky na nohou není hračka, ale důležitý pro mě byl stejně. Vždy, když se nějaká roztrhla, jsem si tu druhou z páru schovávala do krabičky, abych na ni nezapomněla a aby jí to nebylo líto. Teď už ale doopravdy k těm hračkám.
                Jako malé dítě jsem dostávala tucty krásných panenek a plyšáků, každý den jsem je vytáhla z jejich úkrytu a dělala s nimi bordel po celém domě. Nikdy jsem necítila žádnou nutkavou potřebu je uklidit, přeci jen si s nimi budu další den hrát, ne? Ale hračky se záhadným způsobem dostaly opět do skříně, možná ožily. V té době jsem navštěvovala snad první ročník základní školy, měla jsem spoustu volného času a hračky pro mě byly prioritou. Nikomu tehdy nevadilo, že jich je tolik – alespoň myslím, že to nikomu nevadilo, a pokud ano, nějak jsem si toho v tom zápalu nevšimla.
                Jak šel čas, hračky vystřídala elektronika. Nikdy jsem na ty hromádky vzpomínek schované v mé posteli nezapomněla, jen jsem měla nutkavou potřebu je schovávat pokaždé, když šel někdo na návštěvu, abych se za ně nemusela stydět. Poté jsem se jim vždy hodinu omlouvala a slibovala, že příště je nechám na vzduchu, aby mohly lépe dýchat. Večer jsem si s nimi povídala, a když mi náhodou slzela očka, v duchu jsem si představovala, jak mě můj velký chlupatý medvídek uklidňuje a šeptá mi, že všechno bude dobré.
                Výroční úklid (který s oblibou vykonávám jednou za pět let) se stával peklem v okamžiku, kdy mi rodiče oznámili, že z třiceti plyšáků, kteří zahřívali mou postel, jich může zůstat jen pět. František – a nesmějte se, tak se opravdu jeden můj malý zelený méďa jmenuje -, barbary označovaný jako Šnuptychl, rozhodně musel zůstat, to samé ovečka od dědečka a dvacet neidentifikovatelných stvůrek nestvůrek taky. Bohužel jich bylo tak moc, že to nešlo zakrýt, a i když jsem se pokoušela rodiče přesvědčit o tom, že jim nejde matematika, nevyšlo to a někdo hold musel z kola ven.
                Kam s nimi? Na skládku ne, ještě by naši plyšoví kamarádi jakožto prachové částice poletovali kolem a určitě by nás pronásledovali i ve spánku. Navíc se upalovaly čarodějnice, není-liž pravda, ne vzpomínky. Dalším faktorem, který tuto cestu jednoznačně vylučoval, byl ten, že se jednalo o trochu tvrdý rozchod. Kdyby každá dívka totiž musela spálit chlapce, kterého milovala, už by jich na světě moc nechodilo.
                Jako další majitel by se mohl nabízet náš mladší sourozenec, jenže je buď ještě na houbách, nebo má pokoj plný až k prasknutí. Já mám bohužel jen dvě starší sestry, které se jakýmsi záhadným způsobem zbavily svých plyšáků, aniž by uronily jedinou slzu – copak jim nedošlo, že i ty chlupaté zrůdičky mají city? Musím vám ale prozradit malé tajemství – pod postelí mých rodičů se nachází obrovský pytel, ve kterém je většina hraček, jenže už se dávno udusily, tudíž o ně nikdo neprojevuje zájem.
                Což takhle charita? To by bylo celkem dobré, ale třeba by z našich plyšových přátel vytvořili armádu bojující za islámský stát a všichni z nich by padli v boji, to by bylo snad nejvíce bolestné loučení. Nechci být nedůvěřivá vůči charitám, ale nevěřím v ně. Navíc nevím, komu vlastně pomáhám a já mám opravdu obrovskou potřebu vědět, čí ručky se budou starat o mé poklady.
                Po dlouhém hlodání a hloubání v mysli konečně přicházím s poměrně dobrým nápadem. Co kdybych ty hračky odnesla do dětského domova? Tam se můžu podívat z očí do očí tomu, kdo se o ně bude starat, navíc si můžu být stoprocentně jistá tím, že ten, kdo je bude mít ve své postýlce, jim bude minimálně oddaný stejně tak hodně jako já. Když vidím oči všech těch odcizených sirotků, skoro pláču a s radostí jim předávám celé své srdce – a to doslova.
                Nakonec můžu být ráda, že jsem udělala dobrou věc a předala plyšáky někomu, kdo si jich bude vážit. Rozhodně je to tisíckrát lepší než upálení nebo tyranie v pokoji mladších rodinných příslušníků, ne?
                Jen je škoda, že jsem si z nich kousek nenechala v krabičce.

Poznámka autorky: JE TO FEJETON. Takže vlastně něco, co moc (vlastně vůbec) nepíšu, ale škola je škola. Docela se mi to líbilo, takže jsem měla potřebu se s tím podělit. Toť vše.
Citát? Teddy bears don't need hearts as they are already stuffed in love. (Jestli neumíte anglicky, tak... To máte blbý.)

One Direction tickets!

Čauky, čauky, čauky...

Jo, vím, že tohle je blog na moje autorský výplody, ale tak co, můžu si sem dát cokoliv chci. :D

Jestli to někoho z vás zajímá - jakože já vím, že zajímá, protože jsem zajímáníhodna (nové slovo o.O), tak jsem právě dneska, tj. 2. 2. 2015 v 18:15 dostala...

LÍSTKY NA KONCERT ONE DIRECTION DO VÍDNĚ!

Ne, nebrečím, protože jsem štajn jako Edward Cullen, ale... Oh můj Nialle, můj tep by se teď asi měřit nedal, protože by dosahoval neexistujících hodnot. ^^

No nic, zase můžete jít klidně po svých, jenom jsem prostě měla nutkavou potřebu se s tím podělit. :)

Fear

Co je to vlastně strach?

Je to lží pochodeň hořící,

a posledních nadějí vrah,

je to otrok smrti sloužící.

To nejhorší, co kdy můžeš cítit,

to, čeho se musíš nejvíc bát.

A i kdyby ses chtěl sebevíce štítit,

bude vedle tebe neustále spát.

Staví překážky, ničí mozek,

dává vzniku mučivým psychózám.

Vyžívá se v trýznění trosek,

jejichž myšlení podléhá narkózám.

Je to kat hrající s žezlem bolesti,

který radosti života odpírá.

Je to směrnice konečného rozcestí,

kde si jeho otrok svůj konec vybírá.

Je to jen výplod naší fantazie,

ale přesto nejvíce ublíží.

A ten, jenž ho zneužije,

si do pekel rázným krokem pospíší.

Takže co je to vlastně ten strach?

Je to naší mysli oddaný sebevrah.

Vyjádření autora? Je to jedna z mých nejoblíbenějších básní, protože prostě proto. (Komu se povede v jedné větě použít třikrát předponu 'pro'? Potlesk prosím.) Jinak asi nemám o čem kecat, citát k ní je, ale nikoho nezajímá, takže ho sem nedám.

Esej o tragédii

Zdravím.
Chtěla jsem přijít s něčím novým a hlavně s něčím, co by mě bavilo - a co je lepšího než recenze na knihy? Pokusím se vám v několika slovech shrnout můj názor na daný příběh, jestli mě zaujal, nebo je to dle mého uvážení fraška.
Začínáme zimním příběhem první lásky a zlomeného srdce...

název: Esej o tragédii

autor: Elizabeth LaBanová

přeložil: Štěpán Hnyk

Anotace: Tim Macbeth, sedmnáctiletý albín, nedávno přestoupil na prestižní Irvingovu školu, jejíž motto zní: „Vejdi, přítele najdi a přítelem se staň. Přítel je ale to poslední, co Tim hledá — doufá jen, že absolvuje poslední ročník, aniž by vzbudil příliš pozornosti. Navzdory své snaze zůstat nenápadný se však zamiluje do hvězdy ročníku Vanessy, přítelkyně nejoblíbenějšího studenta na škole. K Timovu překvapení Vanessa jeho lásku opětuje, zároveň ale ví, že pokud jejich cit vyjde najevo, doplatí na to ztrátou svého společenského postavení. Tim a Vanessa svůj vztah tají, a navíc se musejí vypořádat s esejem o tragédii — závěrečnou prací, kterou zadává nejpřísnější učitel na škole. 

Kniha je psána střídavě z pohledu zamilovaného Tima a Duncana, současného čtvrťáka, který zpětně odhaluje celou pravdu o Timovi a Vanesse. Esej o tragédii je působivý příběh o zapovězené lásce a o tom, kam až jsou lidé schopni zajít, aby si uchovali svá tajemství.

Milý Duncane,

když mi řekli, že budeš bydlet v tomhle pokoji, skoro jsem tomu nemohl uvěřit. Nejspíš už víš, co se chystám říct, ale stejně ti to řeknu. Je důležité, abys věděl, proč a jak se všechno přesně událo. Někdo to vědět musí; někdo by možná mohl ty informace využít a neudělat stejnou chybu jako já. Možná. Nevím.

Musím ti říct jednu důležitou věc — a vsadím se o cokoli, že to, co ti tady zanechám, jsi určitě nečekal: ta slova, hudba, příčina mého neštěstí, stejně jako tvoje domnělá nebo skutečná role v tom všem, to všechno ti poslouží mnohem líp, než by ses kdy nadál.

V podstatě ti dávám ten nejlepší dárek. Ten nejlepší poklad, jaký sis mohl přát. Dávám ti materiál pro tvůj esej o tragédii. 

S pozdravem 

Tim

Názor: Kniha je velmi zajímavá, určitě bych jí doporučila všem, kteří prahnou po láskyplných příbězích doplněných špetkou tajemství. Téměř celou dobu čtení jsem neměla ani páru o tom, co je skutečnou pointou, a rozluštění mě opravdu překvapilo. Myslím, že tuto knihu na delší čas nedám z ruky, protože se k ní budu ráda vracet - není to totiž ten typ příběhu, který si jednou přečtete a do konce života se k tomu nevrátíte. Tohle vás přímo vybízí k tomu, abyste se mučili opětovným skenováním řádků. Nakonec je nutno dodat, že i když se jedná o příběh ze školního prostředí a ohranou první lásku, je to pojaté mnohem lépe než ostatní příběhy podobného rázu a určitě to stojí minimálně za přečtení.

Zdroj anotace

A na konec něco málo ode mně pro vás - tady je moje verze Tima - nebo alespoň takhle si ho představuju. Během čtení jsem nemohla přijít na to pravé, ale nakonec jsem to objevila a myslím, že pokud se díky mně rozhodnete tuto knihu rozevřít, rozhodně budete rádi, že jste neměli tak přetěžovanou představivost.

A jestli je tohle hlavní postava, tak prostě musíte začít číst. Protože - řekněme si to na rovinu - je boží.

Obrázky z tumblr.