Vyjdi a staň se krásy tvůrcem,
pociť touhu básně rodit a verše psát,
neboj se krví pošpinit své dílo.
Co horšího mohlo by se psanci stát?
Žízni u pramene, dli v cizotě domoviny,
ptej se koně, co z prostřeleného břichu
vylévá své vnitřno do války bouře a
našeptává ti slova ta plna hříchu.
Hledej studánky v lesech hlubokých,
piš mu, cožpak můžeš více – co ještě můžeš
dodati? A víš, že přec je dovoleno pouze
nad slovy vlastními zoufati suše.
Slyš zbortěné harfy tón a živého mrtvého
cit, nikdykrát nevrátí srdci se tvému Lenora;
prociť onu bolest sžírajíc nitro ducha
neklidného, krkavce – přítele – netvora.
Zejtra? Což zejtra? Básník ví,
že hřbitovní kvítí prokletých čeká naň,
v místě, kde Toman koněm zatočil,
kde pohltila rozbouřené mládí stráň.
Poznej všechny řitě světa – i tu jeho,
když v básni zazní program tvorby cloněn,
že nejdůležitější pro umělce mělo by být
to, jak dobře projdou ohněm.