Temných dní světlo, jež rozsvěcuje bouře,
tmavé oči plné jiskřiček – o úsměv nikdy není nouze.
A při ztrátě posledních vláken veškeré naděje,
tvůj pohled k proboření všech ledů prospěje.
Nenápadně se za tvou osobou otáčím,
ale přijde mi, že často tvému kroku nestačím.
Avšak jediné, co doopravdy mou duši trápí,
je to, kdy se ten sladký úsměv na tvé tváře vrátí.
Chtěla bych býti důvodem pro tvého srdce bušení,
chtěla bych býti svědkem okamžiku, kdy tvé tváře červení.
Mou odvahu svazuje strach, nervozita, stud,
když s tebou mluvím, srdce se marně snaží probořit hruď.
Stáváš se sněním každé noci promarněné,
snad jsou již mé city pro tě více objasněné.
Aspoň odpověď žádám si jednu jedinou,
může se stát, že naše ruce propletené do sebe spočinou?
Poznámka autorky:
První a poslední pozitivní básnička. Snad se vám nezkazily zoubky.
Žádné komentáře:
Okomentovat