Pach síry nesouc k hroboví dívku temnou,
v šat tmy hluboké noci oděné.
Ňadra pod slabým nádechem se vzepnou,
řinčení - řev - jekot - kapky raněné.
Hlasitá dutost pádu v širou zem,
započatého v končinách ledem vládnoucím.
Pryč hlasy, kat a smrtihlav, neb
prázdná duše lape dechem tonoucím.
Konečná lůny slova tichá krev pění,
pryč - pocity! Tma uchovává
noční děsy, jež v nicotu věří
a náhrobkové vstávají v poctu jich.
Ba temno chladu, ba lítý zpěv
a krutý žal při hořkých slzách roní.
Chlapec věřil ve snách lilie květ,
co se na jaře v romantické mysli zrodí.
Realita tvrdým úderem železného kovu
pěstí roztříštila lebku jako vzpomínku jedinou.
Veškerá lidskost ukryla svého citu něhu,
bytosti popraví - oběsí - zhynou.
Žádné komentáře:
Okomentovat