Vzdech Molotovu navždy poslední,
čirá radost, když svou vlastní zemi plení.
Utichá vřískot samopalů bezedných,
zůstává pouze jeden pár očí vražedných.
Automatické zbraně déšť nový spouští,
malý chlapec se slzami skrývá se v houští.
Pláče, sténá, jeho srdce posledně vzdychá
a po několika sekundách mrtvolně utichá.
Zasažen kulkou bojovníka na straně jemu vlastní,
svíčko jeho života, tak už konečně zhasni!
Nevinná duše se k nebeské modři vznáší
a koně všech bojovníků náhle se plaší.
Nikomu není líto žádného mrtvého těla,
jako kdyby to sama jejich odporná duše chtěla.
Ani jeden ze zástupu statisíců nehne brvou,
tahle oběť bohužel není poslední ani prvou.
Čilý rachot, řinčení pistolí, vůně čpavku,
který z těch ubohých vojáčků půjde za volavku?
Který z nich oddaně položí srdce za vlast
a nebude se během plnění své role třást?
Nikdo náhle nemá dostatku odvahy,
členi vojska stávají se bratrovrahy.
A Války růží opakují historii svou,
proč jejich velitelé o svobodě lžou?
Automatické zbraně déšť nový spouští,
malý chlapec se slzami skrývá se v houští.
Jeho tělo odevzdáno napospas přírodě,
bez lásky, bez záchrany, avšak v nekonečné svobodě.
Dílo psané poměrně rychle a neuvážlivě pod náporem negativních emocí. Není to skvost ani něco, co bych si pročítala denně, ale tak špatné to zase také není.
Žádné komentáře:
Okomentovat