Začalo to fází mitotickou,
kdy z jedné dvě se staly.
Ty zaplanuly k sobě láskou platonickou,
a s jednou funkcí i tvarem navždy setrvaly.
Začíná to mitotickou fází,
kdy dvě rostou z jedné jediné.
Ale těm buňkám něco schází,
i když už se hrdě nazývají dceřiné.
A tak si projdou generační fází,
kde dorostou do správných rozměrů.
A teď dávejte dobrý pozor, drazí,
ať nepromění se vám v tlupu ptakoještěrů.
Nastává syntetická fáze – štěstí doznělo,
v jedné buňce náhle všechno dvakrát.
Dvě duše potřebují víc než jen jedno tělo,
a tak jedna polovina začne po životě pátrat.
Zeď tvoří se mezi dvěma odlišnými světy,
post-syntetická apokalypsa se děje.
Už nezastaví proces žádné bědy,
na konci dělení buňka prudce se chvěje.
A tak tu z jedné máme dvě zase,
které čekat můžou na další dělení.
Takhle to totiž chodí v buněčném čase,
a cesty zpět už nikdy není.
Poznámka autorky:
Tohle jsem nikdy nechtěla psát, vážně ne. Ale jednička z biologie navíc se vždycky hodí.
Žádné komentáře:
Okomentovat