I was raised to face any challenge. - Louie Zamperini

Albino boy - 1. Nedokončený obraz & 2. Čokoláda protkaná zlatem

pondělí 21. prosince 2015

Srdečně Vám třesu pravicí!

Dnes jsme se tu sešli, abychom ochutnali kousek z mého příběhu. Proč? Protože mi přijde, že je to zatím to nejlepší, co jsem kdy napsala. Pokud tedy nepočítám Chains, které jsem úspěšně dopsala asi po roce a půl. 50 kapitol plných myšlenek... A teď přichází tahle short story, která je plná barev. 

V tomhle příspěvku se dočtete cosi o tom, co to vlastně píšu, zakousnete se do prologu a následující kapitoly a možná, ale opravdu jen možná, se potom odeberete na Wattpad, abyste mohli 2 měsíce čekat na další kapitolu. Jdeme na to.



Přichází zima, jedno z nejhorších ročních období. Ne, že by byl nějaký široký výběr. Ale kdybych mohl jedno vyškrtnout, rozhodně by to byl tenhle čas bílé. Normálně mi ta barva nijak nevadí, protože ji vídám každý den v zrcadle, jenže když se objeví tohle zatracené období, lidé si začnou všímat mnohem víc, že vypadám spíš jako sníh než jako oni.

Miluju normální barvu kůže, takovou, která se slovy nedá vystihnout. Je to něco mezi oranžovou, broskvovou, občas s nádechem do červena. Už jako malý jsem si přál mít tenhle odstín kůže. Bílá je tak strašně prázdná barva, neprozradí vám téměř nic. Je nenasytně studená, chladná jako led, a přitom pod ní může hřát lidské teplo.

Léto taky není zrovna ideální období - nemůžu chodit ven, jako bych byl na sluneční záření alergický. Jenže právě proto, že se nezdržuju v blízkosti lidí, si nikdo nemůže všimnout, jak jiný jsem. Rodiče mi celou dobu vtloukali do hlavy, jak je krásné být originální, že se nemám za co stydět, že v tom nejsem sám. Jenže v okolí moc albínů není. Takže si sám docela připadám.

Strašně rád jsem pozoroval normální lidi - ty, co se mohli opálit do bronzově krásných odstínů. Nelepil jsem si jejich plakáty všude po pokoji, jen jsem je tajně obdivoval, uctíval jsem je jen proto, že měli něco, co mně genetické předpoklady odebraly. Všímal jsem si všech barev, které mě obklopovaly, byl jsem jimi doslova zahlcen. Ta nádhera, kterou spojení lidské pokožky a červenání tváří způsobilo, byla doslova nepopsatelná.

Čímž se dostáváme ke studu z lichotek. A k holkám. Ne, že bych se extrémně podceňoval a nemluvil s dívkami, jen ony nemluvily se mnou. Na jednu stranu jsem je chápal, ale zase z opačného úhlu pohledu to byly jen předsudky, které se jim vyrojily v těch pěkných hlavinkách a které jen tak - bohužel - ven nedostanu. Proto jsem možná ještě nikdy neměl pořádný vztah.

Jediné, co se za něco víc než nic dalo považovat, byl můj vztah (jestli se to tak dá nazvat) k albínské myši. Naši si zřejmě mysleli, že pokud budu mít kamaráda se stejnou poruchou, budu se cítit líp. Někdy to pomohlo, protože když se mi zrovna někdo vysmíval za můj červený pohled, stačilo nahlédnout k těm nevinně rudým kukadlům a bylo jasné, že to není nic ošklivého. Alespoň na té myši to nebylo ošklivé - u sebe jsem si zase tak jistý nebyl.

Už je to pár let, co jsem se vyrovnal s tím, že jsem jiný. Ne, že bych na to byl hrdý nebo se mi to nějak extra líbilo, ale nějak jsem se dokázal smířit s tím, že s tím nic neudělám. Rozhodně jsem to nebral jako svou přednost, ale spíš jako něco, co je prostě dané. Tečka.

Už několikrát jsem se chtěl stěhovat, protože se mi nelíbil přístup ostatních. Nebyl jsem zrovna sociální typ, takže mi moje porucha moje vztahy s ostatními akorát zhoršovala. Nenašlo se roční období, kdy by se kolem mě motalo více lidí.

Často jsem měnil barvu pokoje, protože bílé stěny mi při každém pohledu připomínaly, kdo vlastně jsem - nejsem zrůda, mutant, nestvůra nebo něco podobného, jen jsem prostě jiný. Chovám se přiměřeně k mému věku, nejsem nijak narušený, jen se trochu odlišuji, co se týče vzhledu.

Další věc, která by se měla zmínit, je můj neutuchající stud. Strašně rád bych začal konverzaci, pokusil se s někým bavit nebo navodit alespoň něco podobného diskuzi, ale nejde mi to. Není to žádná psychóza - alespoň doufám -. Jsem přesvědčený, že se jednou najde někdo, s kým budu moci otevřeně mluvit. Ať už o barvách, ročních obdobích nebo o tom, jaký ten člověk měl zrovna den.

Mamka s tátou se mnou komunikovali, snažili se mě zapojit do všech možných volnočasových aktivit, které byly ve výběru, ale u ničeho jsem nevydržel. Doma jsem potají kreslil portréty výjevů z mých snů, ale nikdy jsem to nikomu neřekl. Používal jsem při kresbě tolik nádherných barev, až to doslova bralo dech.

Každá barva pro mě něco znamená. Červená je neutuchající touha, láska, vášeň. Něco, co bych chtěl prožít, avšak je to nad mé možnosti. Černá je smrt, smutná bolestivá, plná a zároveň prázdná. Je to něco, co jsem vídal tak neskutečně moc často. Zelená je volnost, příroda a klid. Něco, co zažívám pokaždé, když se plně oddám kresbě. Žlutá je teplo, slunce a léto. Něco, co nesnesu. Modrá je barva očí, kterou bych strašně rád viděl u dívky svých snů. Mám v pokoji několik obrázků oné bohyně, všechny je spojuje tenhle plný odstín safíru.

Bílá. To je kapitola sama o sobě. Kdykoliv kreslím, vidím ji na své kůži. Jakmile si čistím zuby, vidím ji. Když je zima, je všude. Nedá se jí zbavit, i kdybyste celý svět ponořili do všemožných i nemožných odstínů, vždycky by se tam objevila právě ona. Nesnáším jí. Je tak neskutečně ošklivá, nic neříkající, odsuzující... Je přesně to, co ze mě dělá něco jiného.

Nechci být jiný, chtěl bych být jako ostatní, umět se podívat sám sobě do očí a říct si, že jsem krásný. Kdežto teď si připadám jako obraz, který někdo zapomněl vybarvit. Jako by všechny odstíny světa v den mého narození zmizely a rozhodly se, že můj pigment nepoctí svou přítomností.

Červené oči jsou tak strašně citlivé, že nemůžu navštěvovat velké bály se spoustou světla vycházejícího z ohromně honosných lustrů. Ne, že by mě někdo někam někdy pozval, ale kdyby tak přeci jen kdosi učinil, stejně bych musel odmítnout. Chodit se slunečními brýlemi celý rok se mi moc nechtělo, navíc v zimě bych si připadal jako někdo, kdo si plete pojmy s dojmy a trochu se neorientuje v čase.

Čekám, až se najde někdo, kdo mi řekne, že jsem výjimečný. Že mě má rád takového, jaký jsem. Že jsem plný barev a odstínů, i když to tak na první pohled nevypadá. Že nejsem jen nedokončený obraz.


∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞

Procházím alejí zasněžených stromů a směřuji ke škole, všímám si chladně světlého prostředí a pozoruji malé obláčky páry, které mi při každém vydechnutí opouští nozdry. Hlouběji zarývám bradu do modrého šálu a klopím pohled k zemi, abych se nemusel dívat na to, jak na mě spolužáci zírají. Člověk by řekl, že když mě znají už nějaký ten pátek, přestanou tak okatě dávat najevo, že jsem jiný, ale očividně je pozorování mé maličkosti ještě nepřestalo – a pravděpodobně ani nikdy nepřestane – bavit.

Soustředím se na barvy, které jsou všude kolem, abych nemusel myslí ubíhat k těm bytostem kolem mě, které se rozhodly, že mě poctí svým, až příliš upřeným, pohledem. Budova školy má zdi z nádherné cihlové oranže, sice je místy oprýskaná, ale to celému jejímu vzhledu dodává kapku staromódnosti, která ve spojení s její barvou rozhodně není na škodu. Jakmile můj pohled zachytí kštici dlouhých, lesklých vlasů v barvě té nejtemnější hořké čokolády, srdce vynechá několik úderů a dech se mi zastaví.

Majitelka těch vlasů k nám na školu rozhodně nechodí, nebo je to nováček, protože tuhle dokonalou směs odstínů bych si určitě pamatoval. V záři probourávajících se slunečních paprsků chytají malé pramínky odstíny zlata, zbytek ovšem stále zůstává dokonale neměnný a temně kouzelný. Následuji drobnou postavu vstupující do teplého objetí školy, nenápadně pokukuji směrem, kudy se vydává, ovšem kvůli ponechání si důstojnosti a dobrého prvního dojmu se rozhodnu, že ji nebudu následovat.

Zamířím do učebny výtvarné výchovy, abych si užil největší potěšení, které mi svět v tomhle odporném zimním období může přinést. Sedám na své místo nejblíže oknu a propaluji sněhově bílé plátno přede mnou, v hlavě se mi rojí tisíce obrazců, které bych mohl zvěčnit na ten kus plátna a tím mu dát život plný barev.

Do třídy vstoupí skořicová vůně probodávající mé čichové smysly, pomalu přivřu víčka a snažím se přiřadit jakoukoliv barvu tomuto aromatu, avšak žádná z mých spolužaček nikdy takhle nevoněla, což může znamenat jediné – do třídy právě vstoupila nejtmavší hořká čokoláda s pramínky protkanými zlatem.

„Ahoj. Je tady místo?" ozve se hebký hlas, pod kterým si představím jemnou broskvovou růž. Proberu se z barevného blouznění a pomalu otevřu oči, zřejmě to dělám proto, aby si dívka přivykla odporné krvavě rudé barvě, která obývá mé duhovky.

„Samozřejmě, ale pokud chceš zapadnout, doporučuju si sednout spíš někde támhle vepředu," jemně rukou naznačím směrem k partičce, které se na můj vkus až trochu nevhodně hlasitě směje. Nikdo z nich není nijak barevně zajímavý, všichni mají prakticky úplně obyčejnou barvu vlasů, očí i oblečení, rozhodně nic tak kouzelného jako ta dívka, která stojí přede mnou.

„Myslím, že radši budu tady," nesměle se usměje, a jakmile se posadí, pokračuje, „mimochodem, jmenuju se Anwen," natáhne ke mně ruku a zřejmě čeká, že se jí dotknu. Trochu se bojím toho, jak moc budou odstíny našich kůží kontrastovat, ale snažím se myšlenku na to dostat z hlavy, jinak bych tady jen zůstal sedět a tupě zírat.

„Já jsem Timothy, ale klidně mi říkej Time," pokusím se jí oplatit úsměv a podám jí ruku, přičemž si všimnu, jak dokonale jemnou oranžovo-broskvovou kůži má. Když se jí podívám do očí, skoro se utopím v blankytně smaragdovém moři.

Jakmile dostaneme zadání pro tvoření dnešních obrazů, pustím se do díla. Pečlivě míchám všechny odstíny a bedlivě sleduji, jak se s přidáním bílé vše mění na jemné světlé odstíny, a po přidání tmavších barev dostávají odstíny svou pravou podstatu. Jemně přejíždím štětcem po odporně bílém plátně a snažím se do něj vnést něco, co bych si přál najít sám v sobě.

Plním každé bělostné vlákno nádhernou barvou, vše nepopsatelně dokonale splývá dohromady a já mám na chvíli pocit, jako bych kreslil po svojí kůži a dával tak konečně sám sobě jakousi definici. Přestávám vnímat okolí, dokonce ani nevnímám vlastní dech či tep srdce, vše kolem mě utichá a já se nechávám unášet na vlnách duhy. Připadám si trochu jako maniak, jak tak bedlivě připravuji každý odstín a detailně přemýšlím nad tím, kam ho umístím.

V okamžiku, kdy je dílo dokonáno, se opět vracím do reality, rozhlížím se po třídě a zjišťuji, že do konce hodiny zbývá jen pár minut, které hodlám využít k tomu, že půjdu umýt své pomůcky a přitom se nenápadně podívám na díla ostatních, abych mohl zhodnotit, jak si se škálou barev dnes pohráli oni. První obraz, který mám tu možnost sledovat, je dílo od Anwen.

Linie světlé pokožky zářící ve stříbrných odstínech dokonale vykreslují albínského chlapce, který mírně svěšuje hlavu a zakrývá tak výražně rudá očka, která chce ukrýt před světem. Chvilku mi trvá, než mi dojde, co bylo inspirací k tomuto dílu, ale jakmile se mozek zprovozní a začne plně fungovat, dojde mi, že stvořila mě.

Skoro se mi chce brečet nad tím, jak krásné a přitom odporné dílo mám před očima, dokázala nakreslit něco nepopsatelně nádherného, ale přitom tak moc barevně chudého. Nikdy jsem nedokázal nakreslit autoportrét, protože jsem si připadal tak extrémně nevýrazný, že by se daný obraz dal považovat za hanebný. Ale jakmile jsem spatřil to, jak mě nakreslila Anwen, začínal jsem mít pocit, jako kdybych se konečně začínal vykreslovat v plných odstínech.

„Tak co, jak se ti to líbí, umělče?" zasměje se a několika posledními tahy dokončí třpytivé záření v oblasti, kam by přirozeně dopadaly sluneční paprsky. Opravdu zářím stříbrně, stejně jako její vlasy mají nádech zlata?

„Je to... Nepopsatelné," na chvíli zadržím dech a přemýšlím, jestli bych měl ve větě pokračovat, nebo ji raději nechat bez hlubšího smyslu v původním znění. Rozhodnu se pro druhou možnost a jen zarytě mlčím, přičemž probodávám plátno pohledem a snažím se zachytit alespoň jeden odstín, který by se mi nelíbil. Nic takového se přede mnou ovšem nenachází.

Chtěl bych si ten obraz nechat a vyvěsit si ho v pokoji, ale jsem příliš stydlivý na to, abych se zeptal, proto raději mlčím a dojdu umýt štětce společně s paletou, abych konečně mohl opustit třídu. Nerad ničím všechny odstíny, které tak pracně celou dobu vytvářím, ale jsem si docela jist, že každou hodinu jsem schopen vytvořit jiné, ba dokonce možná i epičtější a lepší.

Zamířím k oknu, kde ze země seberu svou školní tašku a naposledy věnuji pohled svému plátnu.

Život mu dává dívka s vlasy v barvě uvězněné hořké čokolády, jenž je protkána třpytem zlatavých paprsků.

Považuji za svoji povinnost dám vám sem ještě trailer, abych vás přeci jen trochu víc navnadila.


Pokud byste se někdo díky tomuto malému nahlédnutí do světa barev rozhodl, že si chcete tenhle příběh přečíst, budu jen ráda, když budete oddaně chodit na můj Wattpad (konkrétně tenhle link → Albino boy ←).

Děkuji za vaši pozornost, a nyní se již odeberte do svých krajin. Užívejte si svátky! A všem vám přeji spoustu splněných přání, dárků, lásky a hlavně odpočinku. :)

2 komentáře:

  1. Páni... ja... trocha mám problém s výberom tých správnych slov, ale to, každopádne, vždy, keď čítam niečo svojim spôsobom nezvyčajné - alebo skôr niečo, čo vo mne zanechá silné pocity. Takže, začala by som tým, že Timothy je zaujímavý chlapec a nechápem, prečo sa ho všetci stránia... Z mojej predstavy mi príde ako trocha hanblivý chlapec, ktorý má len problémy so svojou poruchou, čo si vytvoril v podstate sám. A to rozhodne nie je nič, prečo by som sa, niekomu ako on, stránila.
    Som rada, že niekto do jeho života vniesol aspoň kúsoček farby. :) Ten okamih, keď ju stretol mi prišiel až kúzelný...
    Inak, mohla by si zväčšiť veľkosť písma? Strašne sa to číta, keď je to také malé... ale inak sa mi to veľmi páčilo. Budem sa tešiť na ďalšiu časť, ktorú napíšeš. n.n

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Předsudky - líp bych to nenazvala. Četla jsem jednu krásnou knížku - Esej o tragédii - kde to bylo podobné, prostě si lidé myslí, že to není někdo, s kým by se měli bavit, no. Mockrát děkuji za tvůj názor, opravdu neskutečně mě potěšilo, jak tě zaujal moment, kdy si jí všiml. :)
      S tím písmem se pokusím něco udělat, chtěla bych možná i změnit vzhled blogu jako takového, takže s tím by snad mohla přijít i změna. Vím o tom, že je to dost malé, ale ještě nejsem tak zběhlá v HTML kódech, abych to dokázala jen tak přepsat a tím pádem i opravit.
      Mockrát děkuji za komentář, ani nevíš, jak nepopsatelně moc mě to těší. ^^ :)

      Vymazat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS