I was raised to face any challenge. - Louie Zamperini

Albino boy - 4. Vnitřní odstíny

pondělí 5. září 2016

Srdečně vám třesu pravicí!

Další den, další příspěvek - no čekal by to někdo? Protože já ani ve snu ne.
Další pokračování Timova příběhu, přeji hezké počtení. :)


Dny se táhnou dosti bezbarvě, začínám ztrácet pojem o čase a mnohem více se orientuji na to, co mě obklopuje. Během hodin ve škole nedokážu dávat pozor a učitelé se mě často snaží probudit z mé hypnózy, ale nedokážu odtrhnout mysl od odstínů, které mě obklopují.

Stále myslím na včerejší výpadek zraku, který mi málem způsobil srdeční infarkt. Nedokážu si představit svět, kde bych nemohl vnímat všechny odstíny v jejich dokonalých proporcích, nedokážu si představit svět, kdy bych nemohl vidět nádhernou lesklou barvu čokolády, kterou nesou vlasy Anwen.

Ať už se snažím sebevíc, ta dívka se mi provrtává do bílého plátna stále častěji a každá její barva vyplňuje mou vnitřní prázdnotu. Snažím se na ni nemyslet, když pohledem brouzdám po třídě výtvarného umění, a tajně doufám, že si sedne někam daleko a také i blízko, aby mě nerozptylovala, ale abych zároveň mohl vnímat její dokonalé barvy.

Opět jen bezmyšlenkovitě zírám na paletu, kde se mi mísí všechny odstíny, hraju si se štětci, vžívám se do svého vlastního uměleckého vesmíru a na pár chvil přestávám vnímat, že existuje něco jiného. Dnešní téma se nesnažím splnit přesně, ostatně tak to dělám pokaždé, jen se ze sebe snažím dostat všechny odstíny, které v mém nitru nikdy nebyly. Pokouším se tvořit to, čím bych v nejhlubším skrytu své duše chtěl být, ale vím, že se tím nikdy nebudu moci stát.

Těším se domů, protože nebudu muset snášet ten pocit, že kdykoliv do třídy může přijít Anwen. Jsem z její přítomnosti často dost nervózní, je jediným člověkem, co si tady na škole se mnou začal dobrovolně povídat. Nevím, jestli to dělá ze soucitu, ale odpověď radši ani nechci znát. I když se to snažím potlačit, stejně můj pohled často utíká ke dveřím, čekám, až se tam objeví a věnuje mi svůj okouzlující úsměv. Nebo si to všechno jen vymýšlím, stejně jako tu pocitovou barevnost, kterou na chvíli cítím, když je se mnou.

Možná je všechno jen jednobarevná strohost, přes kterou kdosi vylil nádech roztomilých barev – je dost pravděpodobné, že je to všechno jen v mé mysli, která se tak oddaně snažila najít smysl toho všeho, co se kolem mě děje, že si začala vymýšlet dokonalé proporce odstínů, aby konečně uspokojila mou touhu po naplnění.

Škoda jen, že se stále cítím jako nedokončený obraz, ke kterému se ještě nikdo ani neposadil, nedal mu šanci předvést, co na něm může být zvěčněno. Nikdo mi nedal šanci ukázat mou jinou tvář plnou barev – možná, že žádnou nemám, ale stejně stále doufám v to, že ji někdo, komu na mě bude záležet, dokáže najít.

„Ahoj, Time," zní zvonivý hlas, už jen podle toho oslovení vím, kdo na mě mluví. Prudce dýchám a přivírám oči, ve kterých jako by mi potichu křupalo, v duchu si nadávám za to, že s sebou nemám sluneční brýle, které by mě ochránily před drasticky zářícími slunečními paprsky, a otáčím se na barevné kouzlo, které mě oslovilo.

„Ahoj, Anwen. Jakpak se dnes máš?" zkouším načíst konverzaci, která by se nevztahovala k mému trapnému včerejšímu výpadku, kdy jsem ji požádal, jestli by se mnou někam zašla. Mohl jsem čekat, že nebude souhlasit, a pořádně ještě nevím, co jsem od toho vlastně chtěl. Cítím, jak se mi do tváří hrne krev, ale jsem si téměř jistý, že ruměná barva nepůjde na mých bezbarvě bílých tvářích poznat.

„Skvěle. Přemýšlela jsem nad tvou včerejší otázkou, ale nějak jsi mi utekl, než jsem se stihla vyjádřit," na chvíli se odmlčí, můžu vidět úsměv, který rýsují její matně rudé rty, „a souhlasím. Ráda bych s tebou někam zašla. Mohli bychom třeba dneska?" navrhne. Nevím, jestli se mi to zdá, nebo jestli si mé uši začaly vymýšlet společně s mozkem, aby mě učinily šťastným.

„Rád... Ehm, tak se uvidíme po škole, dobře?" radši rychle zakončím náš dialog, než bych mohl plácnout něco nevhodného či trapně vtipného. Přijde mi až absurdní, jak velký problém mi dělá s ní teď mluvit, když jsem na ni včera tu poznámku tak barbarsky vybalil. Ani se tolik neznáme, určitě si musí myslet, že jsem nějaký asociální psychopat, který neustále přemýšlí nad barvami a hledá někoho, kdo jeho odstínům porozumí.

Ty poslední dvě charakteristicky na mě až bolestivě sedí, to musím uznat. Dál se věnuji tvorbě mého díla, snažím se nevnímat její přítomnost, i když barvy z její osobnosti přímo vyzařují, jako by mi říkaly, abych je vdechoval plnými doušky. Nevnímám okolní zvuky ani studenty, je mi jedno, co tvoří oni, nebo co mi říká učitel, když prochází kolem mého plátna, aby zhodnotil, co jsem zatím vytvořil, a poradil mi, jak postupovat dál.

Nikdy jsem neměl problémy s inspirací, téměř vždy jsem okamžitě věděl, co kreslit – vlastně jsem to věděl ještě předtím, než nám bylo zadáno téma, ale nikdy jsem se příliš nebabral s tím, jestli skutečně nakreslím dokonalé zátiší smutku nebo portrét studenta, který nám seděl modelem. Nedbal jsem na preciznost a přesnost, vždy se tak nějak utvořila sama.

Se zvoněním odložím štětec a konečně se pořádně nadechnu, ani jsem neměl tušení o tom, že celou dobu dýchám jen mělce a krátce, tak, abych se co nejméně hýbal. Prohlédnu si své dnešní dílo, jsem s ním spokojen jako téměř vždy, protože jakékoliv umělecké vyjádření je krásné, ale dnes v tom cítím ještě něco jiného. Nejprve dílo začíná bílou a jemnými nádechy ostatních barev, ovšem jen v decentních odstínech, druhý konec plátna se naopak probouzí v barevnou bouři, kde se o své rvou všechny odstíny, které jsem byl schopen dnes umíchat.

Vím, že tohle byla poslední hodina a teď na mě bude venku čekat Anwen, proto bych si nejspíš měl pospíšit, ale jsem tak nervózní z toho shledání, že se pokouším ho oddálit, co nejvíce to jde. Pečlivě umývám všechny štětce a paletu, skoro mi puká srdce nad tím, kolik odstínů tím ničím, ale na druhou stranu se můžu těšit na další vyučování, kdy budu moct opět tvořit nový svět.

Pomalu vycházím ze školy a snažím se posbírat poslední kousky odvahy, které se povalují kolem, než se plně oddám víru přítomnosti Anwen. Zhluboka dýchám, jako bych si chtěl nabrat zásobu kyslíku na pár hodin dopředu, protože si jsem skoro jistý tím, že v její přítomnosti nebudu moct tak plynule plnit své plíce.

Slunce už se naštěstí schovalo za mraky, takže pro následující okamžiky jsou mé oči přirozeně chráněny. Stejně mě trochu pálí a bolí, ale to vše pokládám jen za znaky únavy, nikoliv nějaké degradace schopnosti vidět. Na chvíli přivírám víčka a užívám si toho pocitu, kdy jsou stoprocentně kryta.

„Tak, Time, můžeme?" slyším jemný hlas nesoucí znaky radosti, mírně kývám hlavou a vydávám se na cestu objevování mých vnitřních odstínů.

Poznámka autorky:
Ano, ano, nemusíte mi děkovat, stejně je už všechno napsané, jen to musím zveřejnit a naformátovat, hehe. :D

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS