Užijte si čtení! ^^
Sedím na kožené židli a nervózně poklepávám alabastrovými prsty o tmavé džíny, abych alespoň trochu zaměstnal svou pozornost. Po chvilce se podívám na rodiče, kteří stojí vedle mě a jsou pravděpodobně v ještě větším stresu než já sám. Jejich tváře jsou rudé nervozitou, sjíždím pohledem trochu níže a všímám si, jak pevně se drží za ruce – klouby jsou až nepřirozeně bílé, skoro jako moje kůže.
„Time, můžu se tě na něco zeptat?" protne ticho a napětí mohutný hlas očního specialisty. Srdce mi buší celou dobu neskutečně hlasitě, ale při vyslovení mého jména se zblázní ještě více. Nervózně přikývnu a polknu, abych byl vůbec schopen odpovědět.
„Nosil jsi poslední dobou brýle?" zeptá se, hned nato se začnu proklínat za svou neustálou potřebu zapadnout mezi ostatní. Kdybych nosil sluneční brýle pořád, byl bych v pořádku, ale protože jsem se rozhodl, že se nebudu lišit tolika věcmi, pravděpodobně jsem si podepsal ortel smrti. V hlavně mi začnou běhat temně černé myšlenky, všechno vidím tak bolestivě negativně, jako kdybych se měl každou chvíli propadnout to říše neutuchající bolesti.
„Ne, pane doktore, nenosil. Těšil jsem se na zimu, kdy můžu být alespoň trochu blíže ostatním než během zbytku roku," šeptám do vzduchu, nechávám svá bezbarvá slova plout ve vzduchu a zhluboka dýchám, abych se nerozbrečel. Určitě je to ještě horší, než jsem si myslel, můj zrak se poslední dobou zhoršuje snad s každou sekundou. Jestli oslepnu, ztratím barvy – a to bude můj konec.
„Time, kolikrát jsem ti to říkal... Nemůžeš je pořád schovávat. Já chápu, že se ti nechce je nosit v zimě, protože to vypadá nepřirozeně, ale kvůli té své tvrdohlavosti sis zadělal na dost nepříjemný zánět, který může vyústit až v slepotu," snaží se mi očividně vyčíst to, co dělám, jako bych to nedokázal sám.
Čekám, jestli ještě něco řekne, ale mlčí, proto vstanu, rodičům věnuji chabě bledý úsměv a s pozdravem se šourám z místnosti. Mám nutkavou potřebu zavolat Anwen, říct jí všechno, co se stalo, složit se jí do klína a nechat se líbat krvavým nebem. Cítím odstíny opouštějící mé naděje, odbarvující můj svět a ničící můj pozitivní nadhled, který jsem v posledních dnech získával.
Nechci mluvit s nikým z rodičů, protože vím, že by mi nijak nepomohli, akorát by mi vyčítali, že si za všechno můžu já – jako bych to nevěděl. Nohy se mi líně vláčí po chodníku, krémově bílé obláčky opouštějí má ústa a obloha se stahuje do odstínů šedi. Celý svět se noří do bezbarvých odstínů plných prázdnoty a zapomnění, vše začíná ztrácet barvy radosti a klidu.
Promrzlými prsty vytahuji telefon z kapsy a projíždím krátký seznam kontaktů, ve kterém hledám její jméno, mé uši baží po jejím hlase jako oči touží po barvách, proto bez přemýšlení vytáčím její číslo a horlivě si přístroj přikládám k uchu. Nepřemýšlím nad tím, jestli má čas to zvednout, jen doufám, že mi pomůže. Jsem tak ztracený a sám jako ještě nikdy v životě.
„Haló, Time Barevný?" slyším její zvonivý hlas, který okolí lehce barví do oranžově teplého stínu. Kdybych byl v lepším rozpoložení, jistě bych se zasmál jejímu novému příjmení, které pro mou maličkost vymyslela, ale v tenhle okamžik na to nemám ani pomyšlení.
„Potřebuju tě vidět, prosím," vydechnu a opět se snažím zadržet slané kapky, které se srdceryvně pokoušejí opustit mé slzné kanálky. Cítím se tak neskutečně bílý, náhle vnímám sám sebe ještě více odlišněji než kdy předtím, připadám si, jako bych nezapadal do smyslu barev celého světa, jako kdybych narušoval jeho klid a pravidelnost.
„Jsem doma, můžeš přijít," z jejího hlasu mizí veškerá radost, jenž je nahrazena starostí. Nechci, aby se cítila stejně prázdně jako já, nemám v plánu ji zatěžovat svými problémy, jen cítím syrovou touhu ji vidět – jako by byla můj anděl strážný a naše setkání mi mělo pomoci. Přidávám do kroku a rozhlížím se po ulici, abych se ujistil, že jsou všichni dost vychovaní na to, aby na mě nezírali.
Ani nevím, jak dlouho jdu, k vědomí přijdu až v okamžiku, kdy stojím před jejím domem, který jako kdyby někdo přimaloval do černobílého filmu, který běží všude kolem. Ledově bílým prstem mačkám zvonek a poté potichu čekám před dveřmi, sleduji okolí a snažím se mu - ač zbytečně - přiřadit odstíny, které kdysi mělo.
Když slyším kroky přibližující se ke dveřím, mé srdce se opět vydá na maraton, přesto se snažím zachovat chladnou hlavu a nenechat na sobě znát nervozitu. Závan skořicově hnědého teplého vzduchu mě udeří do tváře, když se konečně objeví, pořád stejně okouzlující, stále s dětským nadšením v očích a sladkým úsměvem. Hraje všemi barvami a opět dává mému plátnu jasné odstíny.
Nemluvím, jen na ni beze slov zírám a jako už po několikáté si ji prohlížím, jako kdybych ji viděl poprvé. Hltám každý její odstín, nechávám se prostoupit jejími barvami, cítím se konečně alespoň trochu vyplněný, i když stále kolem panuje to děsivé temno. Očividně nemá problém s tím, že se mé hlasivky rozhodly stávkovat, protože se jen směje a zve mě dovnitř. Následuji její kroky, i když nevím, kam jdeme, sleduji celé své okolí a snažím se zapamatovat si jeho barevnou atmosféru.
Otevírá dveře svého pokoje a sedá si na postel, s nervozitou následuji její kroky a sedám si vedle ní. Ještě pořád jsem ze sebe nedostal ani pozdrav, ale nemám ani tušení, čím mám začít, nebo jestli vůbec něco říkat. Mně osobně by nevadilo jen celou dobu sedět a dívat se jeden na druhého – ovšem když si ten nápad projedu v mysli, dojde mi, že to zase až tak normální není a možná by ji to mohlo trochu vystrašit.
Slabě se směju a nakláním se k ní, abych jí mohl věnovat polibek na něžně růžovou tvář. Cítím se s ní tak vnitřně silný, ale navenek si stále připadám jako nedokončené plátno, pořád jí závidím jemně broskvový odstín kůže, okouzlující barvu očí – i galaxie, které se v nich odráží. Jsem tak neskutečně bledý, až mě to začíná zevnitř sžírat.
„Time, kvůli polibku jsi sem rozhodně nepřišel," konečně někdo z nás přetne to nesnesitelné ticho, i když jsem si přál, aby to vydrželo ještě o pár vteřin déle. Nechávám kyslík vstoupit do plic a okysličit krev, abych si dodal trochu odvahy a hlavně probral mozek, který se v její přítomnosti často rozhoduje poměrně unáhleně a hlavně pro mě nepřirozeně potěšeně.
„Anwen, můj zrak se pořád horší... Tak moc se bojím, že už nevidím. Bez barev můj život už nebude mít smysl, čím budu moct vnímat všechny odstíny světa? Když neuvidím, co mi pomůže rozlišovat krásy mého okolí? Už nebudu moci ani malovat, už to prostě nebudu já. Tak moc se bojím a připadám si strašně bezbranný, protože nevím, co mám dělat," dostanu ze sebe možná až příliš rychle a v duchu se obdivuji za to, že jsem to dokázal všechno říci. Chvíli mlčí, poté se její pohled začne poddávat smutně modré a já vím, že jsem to neměl dělat, protože jsem přidělal starosti i té největší pozitivitě, která mě za můj život potkala.
„Anwen, já to cítím. S každým dnem se mi zrak zhoršuje víc a víc, oči mě pálí a brýle přestávají pomáhat. Já slepnu."
Poznámka autorky:
Taky Tima milujete tak moc jako já? ^^
Žádné komentáře:
Okomentovat