Hltá každé mé slovo se stejnou intenzitou, s jakou já přijímám barvy okolí. Visí mi na rtech, sleduje každý můj pohyb, skenuje veškerý bělostný pigment, který nezakrývá kousek oblečení. Hořícími prsty přejíždí po lemu trička, hraje si s ním a během toho se kouše do broskvových rtů, tváře si propůjčují odlesky granátu a jiskry ohně, který nás oba spaluje, se vkrádají do nekonečných očí.
„Můžu?" šeptá a prsty lehce mačká látku, kterou zdvihá vzhůru. Jsem paralyzován vším, co se kolem mě děje, a nemám ani ponětí o tom, jestli uvažuji racionálně, nebo jen blouzním. Jemně kývu na znak souhlasu, aniž bych plně chápal otázku, kterou mi položila. Chlad klouže po jemné kůži na břiše jako štětec po plátně, vkrádá se do mé palety a nutí mě na chvíli přestat kreslit.
„Anwen," hlesnu a bořím obličej do jejího krku, jako bych tam hledal záchranné lano. Cítím, že jí můžu věřit, ale nejsem si jistý tím, jestli ona věří mně. Možná se jen snaží zachránit ztracenou bezbarvou duši a zachytit tak její neexistující odstíny, třeba si myslí, že když mě zachrání, ukážu své dílo světu. Ale já bych ho ukázal jen jí, protože ona je můj svět.
„Věřím ti Time, věřím," šeptá sametový hlas, jako kdyby jeho majitelka dokázala číst myšlenky ubohého albínského chlapce. Cítím se s ní tak jiný, barevný a plný, až se těch pocitů začínám bát. Netuším, jestli zaplnění mého plátna je přesně to, co chci. Ale není to to, po čem jsem vždycky toužil? Jsem zmatený, ztrácím se ve víru stínů a touhy, nepoznávám sám sebe, a přitom jsem to já víc než kdykoliv jindy.
„Nikdy jsem nikoho nemiloval," pronáším a následně se pozastavuji nad dvojsmyslem svého tvrzení. Sám nevím, jaká varianta mi běží hlavou, smutné je snad jen to, že obě dvě jsou pravdivé. Otáčím se ke svému andělovi barevného štěstí zády a snažím se popadnout dech, který mi utíká. Soustředím se na místnost, ve které se nacházíme, zavírám víčka a cítím, jak prudce mi ten krkavý kus svaloviny naráží do hrudi, jako kdyby chtěl na barevné stěny přidat i svůj odstín. Jsem šílený.
Nepočítám čas, nevnímám okamžiky, vše plyne a zároveň stojí, motá se mi hlava a prsty oplývají touhou pohladit každý pigment tvořící barevnou mozaiku zdi. Má víčka prudce odhalí pohled, který bez mého souhlasu vyhledává dívku s vlasy barvy hnědého opálu. Stojí přede mnou v celé své kráse, bere do ruky štětec a směsicí barev, která ještě nestihla zaschnout, mi kreslí po ruce. Obrazce by oku kohokoliv jiného neřekly naprosto nic, ovšem já vím až moc dobře, co znamenají.
Anwen mě maluje. Tvoří. Barví. Štětec studí, chladí mé rozpálené plátno a tvoří umění, o kterém se mi ani ve snu nezdálo. Tvoří mou osobnost, mou jedinečnost, mou povahu, všechny barvy, které mi v dětství utekly, stává se mým smyslem života, plátnem, na kterém se promítá každý okamžik života, kdy jsem byl v souhře s odstíny. Vybavuje se mi první okamžik, kdy jsem Anwen uviděl. Tak barevný a okouzlující, tak plný a zároveň trochu vybledlý pod tíhou času, který nás od něj dělí.
Není to bolest, co cítím. Je to úplnost. Nejsem sám – a to oproštění od pocitu samoty je tak neskutečně uvolňující. Mám chuť vykřičet do světa, že je tu někdo, koho zajímám, že existuje někdo, kdo se snaží mě najít. Vybuchuji explozí fantaskních barev, plním každé vlákno svého já, jako by se mi paleta rozlila v krevním oběhu a srdce svými údery roznášelo odstíny do každého kousku mého těla.
Prsty vyhledávám jemné tváře, hladím je a následně usilovně zasypávám polibky, přičemž potichu šeptám prosbu, aby malování neustalo. Jakmile jemně rozevřu oči, můj pohled zachytí plechovku barvy v rohu místnosti, upíná se k ní a mentálně se snaží ji přitáhnout, abych nemusel opouštět svou stvořitelku.
Dvěma dlouhými kroky se dostávám ke středobodu své pozornosti, zdvihám ho ze země a polévám s jeho obsahem podlahu, aniž bych k tomu dal jakýkoliv mozkový příkaz. Ulepenými prsty si svlékám triko, to samé provádím i u Anwen a v dalším okamžiku nás pokládám do mokrého ráje na zemi. Cítím její srdce, které bije stejně rychle jako to mé, a jsem potěšen fyzickými projevy, které má přítomnost u dívky vyvolává. Nikdy jsem si nemyslel, že pro někoho budu tak důležitý, aby jeho srdce chtělo probořit hruď.
Stávám se reálně skutečným, vše se mi dostává pod kůži, jako by celá ta doba, co jsem byl s Anwen, byla jedna obrovská paleta citů a nyní našla svůj poslední odstín, který potřebovala k tomu, aby mě konečně mohla dokončit.
Chci dívce s těma nejkrásnějšíma očima oplatit její službu, a tak jí plním veškerou láskou k umění, kterou v sobě mám, snažím se předat jí veškeré barevné bohatství, které skrývám. V koutu duše cítím extázi splnění mého jediného snu, kouzlo okamžiku mě pohlcuje a vtahuje do moře toho, o čem jsem byl naprosto skálopevně přesvědčen, že jsem navždy ztratil.
Moji rodiče pravděpodobně nejsou nadšení z toho, že se jim narodil takový uzlíček nervů, samoty a pocitu bezbarví. Vím, že jim nepřináším to, co by si zasloužili, ani to, co od svého jediného dítěte očekávají – nechtěl jsem je zklamat, ale má duše si nemohla pomoct. Jako by každá molekula, která měla nosit krásně teplý, oranžovo-broskvový odstín lidské kůže, ale rozhodla se zůstat prázdně bílou, podněcovala mé niterné plátno k tomu, aby navždy zůstalo nedokončené.
Teď jim můžu hrdě říci, že se konečně cítím takovým, jakého by mě doopravdy chtěli, ale že to nedělám kvůli nim ani pro ně, nýbrž jen z přesvědčení, že jsem k tomu byl stvořen. Možná je mým smyslem hledat své barvy, možná proto mě svět stvořil takého, jaký jsem – chce, abych se našel sám. A já si na pomoc s hledáním vybral Anwen.
Oknem do místnosti proniká sluneční záření, a i když bych normálně unikal před jeho mocnou rukou, teď se cítím tak silný, že se mu stavím čelem. Neodtrhávám pohled, ale oplácím ho, cítím pálení v očích, ale domýšlím si, že jsou to jiskry toho, co je mezi mnou a Anwen, že to není nic špatného, čeho bych se měl bát.
Jsem oddaný myšlence toho, že až se na sebe znovu podívám do zrcadla, neuvidím sám sebe tak prázdného, stejného jako sníh, nýbrž plného toho všeho, co jsem celý život přenášel na plátno, aniž bych si neuvědomoval, že to jediné místo, kam bych to měl skutečně nakreslit, jsem já sám.
Jsem to já a nejsem šílený.
„Anwen?" ptám se, abych se ujistil, že je stále se mnou, protože kvůli souboji s optikou se nemohu podívat nikam jinam než z okna.
„Time," místnost plní její hlas, načež je možné zaslechnout poslední polibek, který mi věnuje. Zvedá se z našeho barevného ráje a prohlíží si dílo mého těla, které pomohla stvořit. Nemám ani tušení, zda vidí něco jiného, než viděla předtím, jestli jsem se nějak změnil, ovšem jisté je, že neutíká, nebojí se mě, přijímá mě s tím vším, co jsem schopný jí nabídnout, ale nejsem schopen jí dát.
„Jsem tvůj."
Poznámka autorky:
Brzo bude konec, což asi všichni víme. Ale tohle bylo sladké, nemyslíte? :)
Žádné komentáře:
Okomentovat