I was raised to face any challenge. - Louie Zamperini

Albino boy - 10. Bezbarvý konec

čtvrtek 27. července 2017

Zdravím!
Tak, trvalo mi to půl roku (PŮL ROKU!), než jsem napsala další díl, protože jsem neschopná si udělat čas a pevně se tomu oddat. Ale tak co už, aspoň jsem se na to nevykašlala jako na MICBU, ne? Další Tim je tu.


Jsem barevný. Ať to zní sebevíce jako nesmysl, jsem plný odstínů. Brouzdám se v ulicích městečka, které miluji a nenávidím zároveň, rozdávám pohledy všem, kteří jdou kolem, a snažím se dát světu najevo, že jsem konečně šťastný. Sice občas cítím jemné pálení v očích, které se v okamžiku přemění v peklo ohně, ale nechci přemýšlet nad tím, co to způsobuje, proto to svádím na slzy radosti.

„Mami? Můžeme si promluvit?“ ozývám se ode dveří, když se dostávám do tepla svého domova. Pravděpodobně nikdy v životě jsem něco podobného neřekl, ale teď cítím nutkavou potřebu se někomu svěřit, a bohužel ten někdo nemůže být Anwen, protože věc, kterou chci probírat, jí nechci nikdy prozradit.

„Ano, Time, děje se něco?“ vidím ustaraný výraz anděla, který mě stvořil. Sice jsem rád o samotě a utápím se v moři vlastních barev, ale přesto se najdou chvíle, kdy uvažuji nad tím, jak být lepším synem. Netuším, zda-li rodiče mají tušení o mých problémech, jestli na mě jde tak moc poznat, co mě trápí, ale pro jejich vlastní dobro doufám, že nemají čas se mnou zabývat.

„Víš…“ začínám větu, kterou si připravuji v hlavě už celou věčnost, ale jakmile se mi dostanou na jazyk první slova, zlomí se mi hlas, „já nevím, co se se mnou děje, ale bolí to čím dál tím víc. Měl jsem i výpadek, kdy jsem prostě neviděl a… Mami, udělej s tím něco, nemůžu přijít o to nejcennější, co mám,“ dostávám ze sebe po částech a snažím se zadržet slzy.

„Time, nesmíš se vystavovat ostrému světlu, kolikrát jsem ti už říkala, že si zaděláváš na pořádný problém, když si nebudeš dávat pozor,“ přesto, že se snaží být poučující, její hlas je spíše uklidňující. Objímá mě, předává mi další kus své mateřské lásky a dává mi najevo, že tu pro mě bude, kdykoliv budu potřebovat.

Připadám si strašně sobecky, když si myslím, že mi jen tak pomůže z něčeho, do čeho jsem se přivedl sám. Jsem si moc dobře vědom všeho, co mi momentálně dělá problém, ale chci to vyřešit nějak jinak než tím, že budu nosit brýle nebo v tom horším případě budu jen sedět doma a nevycházet ven.

Rychle se odebírám do svého pokoje, což je jediné místo, kde se cítím doopravdy v klidu. Beru do ruky štětec a snažím se všechny své negativní emoce přenést na plátno, abych je nemusel dusit v sobě. Prudce mrkám, snad abych dal sám sobě najevo, že vidím, že jsem ještě nepřišel o zrak a že můžu plnými doušky vnímat všechno, co tvořím.

Při vzpomínce na Anwen se mi chtě nechtě začínají zdvihat koutky úst do mírného úsměvu, myslím na děvče s vlasy barvy ořechového dřeva, na její úsměv, a snažím se přijít na to, jestli by se na ní našlo něco, co by její krásu kazilo. Každý přeci musí mít nějakou vadu, možná ne tak markantní na prví pohled jako já, ale není možné, aby někdo, kdo není jen namalován, byl dokonalý.

Obraz dokáže zakrýt vše, co nechcete, aby spatřilo světlo světa, můžete do něj ukrýt spoustu tajemství, která nikdo nikdy neodhalí. Ale když čelím realitě, musím se vyrovnávat s tím, že nic není tak dokonalé, jak se na první pohled zdá. Tak, jako má každý odstín svůj ne příliš hezký protějšek, tak má i každý člověk svou temnou stránku, do které se propadají ty nejhrůznější barvy jeho vnitřního světa.

Náhle nevidím. Vše kolem mě je černé, prázdné a slabé, okolí ztrácí své tvary a barvy, vše upadá do monotónní bolesti a spalujícího ohně. Začínám panikařit, protože tohle mohl být poslední okamžik, kdy jsem něco doopravdy viděl, začínám zrychleně dýchat a cítím, jak se mi okamžitě začínají potit ruce. Ne, ne, ne. Tohle nesmí být konec mého světa, tohle nemůže být ten poslední okamžik, kdy si můžu vychutnat smysl svého života a důvod, proč ještě stále existuji.

Horoucí slzy dopadají na mé tváře, v tomto případě bych měl rozmazané vidění, ale teď nevidím nic. Svírá mě neskutečná úzkost, srdce se stahuje do nejmenších možných rozměrů, hlava buší a oči prostě ne a ne pracovat. Zavírám víčka, prsty šmátrám po jemné pokožce, která kryje zrakový orgán, a v duchu prosím kohokoliv o pomoc.

Černočerné myšlenky se mi vkrádají do barevné mysli a vidím, jak polévají celou paletu mé rozmanitosti, všechny vzpomínky na šťastné chvíle jdou stranou, protože to, co se teď děje, je přehlušuje ochromujícími tóny slepoty.

„Mami!“

Slyším dupot, který se s každým dalším uplynulým okamžikem stává hlasitějším. Slyším naprosto perfektně, jako bych dokonce mohl slyšet i všechny své barvy. Hlavu držím sklopenou v dlaních, potichu vzlykám a jemně si mnu oční víčka, jako by něco takového mohlo pomoci.

„Time! Timothy, co se děje?“ ustaraný hlas plný lásky mě hladí po zádech, snaží se uklidnit mé topící se já. Tentokrát to není oceán barev, ale propast temnoty.

„Mami, já… Já prostě nevidím!“ křičím, jak nejhlasitěji umím, protože sluch je momentálně asi to jediné, co mi snad ještě nějakým způsobem dokáže sloužit. Propadám se hlouběji do perutí zbytečnosti, obaluje mě nepopsatelně silný smutek a samota. Teď už nemám nic, dokonce ani jednu jedinou barvu, kterou bych mohl chytit do dlaní, tančit s ní a uctívat každý její odlesk.

„Time, Time, uklidni se… prosím, chlapečku můj, no tak,“ tiskne mě ke svému tělu a nevím, jestli chci, aby se mě někdo dotýkal. Nechci, aby se někdo potápěl se mnou, chci se sám potápět do nekonečných hlubin, protože je to jen moje vina. Bylo tak sobecké chtít zírat do slunce? Čím se provinila má maličkost? Tím, že chtěla vidět všechno, co jí genetické předpoklady odepíraly? Tím, že se chtěla alespoň na pár okamžiků cítit volná?

„Time, otevři oči, no tak, neboj se, podívej se, všude kolem máš barvy, určitě je uvidíš,“ poslouchám a dělám přesně to, co mi říká. Pomalu rozmrkávám veškerý panický strach, uklidňuji zběsilý orgán pumpující krev a pokouším se rozeznat to málo, co můžu vidět.

Klid. Ticho. Všechno je zase tak, jako předtím, vidím barevné skvrny na plátně, které pravděpodobně nikdy nedokončím, těkám pohledem po všem, co je kolem mě, a každý odstín, který vidím, popisuji tisícem adjektiv, které ho vynachvalují do výšin nebes.

Jakmile pohledem zavadím o vlastní pokožku, náhle mi bílá nepřijde tak nudná, protože není černá, je to taká barva jako každá jiná, není to jen nejsvětlejší odstín všech ostatních barev, je to sama o sobě všeříkající výplň mého pigmentu.

Zvedám pohled k očím, které mě bedlivě pozorují, a v okamžiku, kdy spatřím bolest, co se v nich zračí, se proklínám za veškerý smutek, který kvůli mně musely prožít. Jsem tak sobecký, mé chování je tak malicherné, že si pravděpodobně ani nezasloužím něco vidět.

A v okamžiku, kdy mi hlavou proběhne tato myšlenka, se opět propadám do bezbarvého konce světa.

Poznámka autorky:
Do konce už zbývají jen 3 kapitoly, takže se máte na co těšit. A konec vás, alespoň podle mě, všechny překvapí. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS